Když jsem byla malá, přišla jsem o otce. Ten od nás s mámou odešel, protože se zamiloval do mladší ženy, měl s ní dceru. Na mě zapomněl!
Jeho ženu i dceru jsem nenáviděla. Dodnes mu to nejsem schopná odpustit. Nikdy bych do sebe tedy logicky bývala neřekla, že si něco začnu se ženatým mužem, že něco takového dopustím.
A přesto jsem to udělala, a navíc už ve věku, kdy bych bývala měla být rozumná. Byla jsem po rozvodu a bezdětná. Manžel se se mnou rozešel právě proto, že jsme nemohli mít děti. Tak jsem se o sebe starala a dělala jsem kariéru.
Až se ze mě stala vedoucí kanceláře ředitele našeho závodu. Zvítězila jsem v konkurzu, jehož se účastnilo deset žen. Věřila jsem, že jsem v konkurz vyhrála díky svému vzdělání, schopnosti plynně hovořit dvěma světovými jazyky a díky vzhledu.
Zachovala jsem chladnou hlavu
Rázem jsem se přestěhovala do luxusní místnosti, vedle té, ve které sídlil náš nejvyšší. Musím říci, že ředitel, o dvacet let starší než já, vypadal báječně a zároveň nepřístupně.
Když jsem před dvěma roky do firmy nastoupila, ani ve snu by mě nenapadlo, že mezi námi bude jiný vztah než pracovní. Můj nadřízený byl odměřený, málo si mě všímal, snad nikdy mě nepochválil.
Občas mě kritizoval, ale neznělo to nepřátelsky, hlas zásadně nezvyšoval. Krátce po svém nástupu do funkce jsem zabodovala a vyřešila jednu zapeklitou situaci pro našeho významného zahraničního klienta, který byl totální cholerik.
Při jednom jednání bouchl do stolu a zvedl se s tím, že končí spolupráci s naší firmou. Nikdo se nezmohl ani na slovo. Mě v tu chvíli zřejmě vedla intuice. Doběhla jsem pro sklenici vody, potom pro kvalitní alkohol, řekla dva tři vtipy. Tím jsem klienta uklidnila a vrátila do jednání.
A ztratila jsem srdce
Druhý den mi na stole přistála velká kytice růží od pana ředitele. Když pak odcházel domů, zastavil se u mne se slovy uznání, bylo to poprvé. A tehdy jako by mezi námi něco zajiskřilo. Týden nato na mě čekal v autě před budovou.
Pozval mě na kávu, řekl něco ve smyslu, že se ke mně choval zbytečně přísně a kvůli tomu že se teď cítí hloupě. Pravda byla ale úplně jinde. Oba dva jsme se do sebe někdy v té době zamilovali. Připadala jsem si jako šestnáctiletá holka.
Vznášela jsem se na růžovém obláčku. V práci jsme samozřejmě předstírali, že náš vztah je chladný jako kdykoli předtím. Ale to tedy nebyl. Takovou lásku, jako byla ta k nadřízenému, jsem do té doby nikdy nepoznala, ani s bývalým manželem.
Už mi to tak nestačilo
Scházeli jsme se v mém bytě dvakrát týdně. Nejdřív to bylo úžasné, ale po několika letech už méně. Začalo mi vadit, že spolu nikam nechodíme, že se s ním nemůžu pochlubit. Naléhala jsem na něj a přemlouvala ho tak, že podlehl a občas jsme si spolu někam vyšli.
Výsledek? Anonymní dopis, který někdo poslal jeho manželce. Té je ovšem pouhých pětatřicet a mají spolu dvě malé děti. První anonym ještě vysvětlil, druhý a třetí už ne. Teď mi na stole přistála moje výpověď. Jsem zraněná, stará a bez práce!
Marta M. (55), Vsetín
