Byla tma jako vy pytli a my nevěděli, kde bychom složili hlavu. Opuštěné stavení se zjevilo před námi jako zázrakem. Vstoupili jsme dovnitř.
Obloha byla plná hvězd a měsíc se chystal dorazit do zářivého úplňku. S tehdejším partnerem jsme rádi v době svého mládí jezdili na výlety, toulali se přírodou se psem a užívali si života. Tak tomu bylo i tentokrát.
Místo, kde jsme se chtěli uložit ve spacáku ke spánku, bylo ještě daleko. Trasu jsme podcenili, byl to krkolomný výšlap. který jsme zdolávali příliš pomalu.
Tma nás zastihla v lese, nenašli jsme místo vhodné k tomu, abychom rozdělali ležení, zapálili oheň a byli v bezpečí.
Stále vpřed
Tak jsme šli dál a dál a už jsme vůbec netušili, kde jsme. V podstatě jsme zabloudili jako Jeníček a Mařenka. Říkali jsme si, jestli by nebylo dobré vyšplhat na nějaký strom a rozhlédnout se, jestli neuvidíme v dálce světýlko.
Náš pes Rick se šoural statečně stále vpřed do mírného vršku, možná tam něco je, opájeli jsme se nadějí a nechali se jím vést. Pak ale zavětřil a rozběhl se. Bylo jasné, že cítí nějaké zvíře a požene se za ním.
Kdyby tu byla alespoň paseka a nějaký posed, přáli jsme si. Jako by nás duchové lesa vyslyšeli, stromy se najednou rozestoupily a před námi se objevila paseka.
Já tam nejdu!
V první chvíli jsme zajásali, protože jsme ve svitu měsíce spatřili stavení. Rick radostně štěkl a vyrazil vpřed. A my za ním. Jak jsme se ale blížili, bylo nám jasné, že ten dům je polorozpadlý a dost děsivý. Jako z hororu.
Zarazili jsme se u vrátek, která byly vyvrácená. Do ticha zahoukal sýček a kolem proplachtil netopýr. „Já tam nejdu“, sdělila jsem Jardovi. „Mám strach,“ přiznala jsem. Pes stál za námi a kupředu se mu taky nechtělo.
„Přece to nevzdáme, určitě se tam dá rozdělat oheň a nebude na nás ráno padat rosa,“ rozhodl partner a statečně udělal krok vpřed. Vešli jsme do stavení, které vypadalo uvnitř ještě děsivěji než zvenčí. Rick zavětřil a tiše vrčel. Někdo tam byl!
Našli jsme při svitu baterky krb, a dokonce dvě židle, na kterých se dalo sedět. Po chvíli jsme našli i svíčky, zapálili je a rozestavěli v malém prostoru. Nikoho jsme neviděli, ale přesto jsme měli pocit, že nás někdo sleduje.
Rozdělali jsme oheň a já na něm začala vařit čaj. Přítel vyrazil s Rickem ven pro dříví. Byla docela zima, tak jsem se příjemně hřála. Najednou jsem uslyšela za sebou hlas, jak říká „dobrý večer“. Hrozně jsem se lekla. Prudce jsem se otočila – a přede mnou stáli dva stařečkové, muž a žena.
Kam zmizeli?
„To je příjemné teplo,“ povídá ta paní, „my už jsme tak staří, že si neumíme rozdělat oheň.“ Nabídla jsem jim horký čaj na zahřátí. Byli moc milí, děkovali a hřáli si ruce o hrnky, které jsem našla ve staré skříni. To už se vracel Jarda se psem.
Dlouho jsme si pak povídali, stařečkové se ptali, jak to teď vypadá ve vsi pod lesem, nebyli tam celou věčnost. Starý pán si se zájmem prohlížel Jardovy hodinky a paní se divila, že studuju chemii.
Za jejích časů prý dívky chodily do dívčích škol, kde se učily vyšívat a hrát na spinet. Spát jsme šli až kolem třetí hodiny ráno, staříci odkráčeli ruku v ruce do své ložnice, jak tvrdili. Probudily nás až paprsky poledního slunce a také náš pes.
V rozpadlém krbu ještě doutnal oheň, po stařečcích se ale slehla zem. Celý dům byl prázdný a zjevně mnoho let opuštěný.
Lenka (66), Sokolov
