Budoucí manžel mi vyprávěl neuvěřitelný příběh. Myslela jsem si, že si vymýšlí. Zavedl mě na to místo za úplňku. Od té doby tomu věřím.
Příběh jsem neprožila sama, mám dva svědky, manžela Tondu a bratra Vencu. Bylo to v době, kdy jsem začala s Tondou chodit. Byli jsme ještě tak mladí. Abych s ním nezůstala sama, posílali se mnou rodiče na rande mého mladšího bratra Vencu.
Seděli jsme u rybníka a povídali si. A tehdy začal Tonda vyprávět ten svůj zážitek, který byl naprosto šílený! Za naší vesnicí je pole. Kdysi dávno na něm proběhla bitva a bylo mnoho mrtvých.
Tonda se tudy prý vracel jednou z vedlejší vesnice z hospody, měsíc byl právě v úplňku. Několik dní hodně pršelo a pole bylo plné bláta, a tak šlapal po cestě podél pole.
Zamotaly se mu ale nohy a spadl rovnou do velké bahnité louže, která se ve svitu měsíce leskla jako zrcadlo.
Padlí rytíři
Zvedl se a najednou spatřil na blátivé hladině, která se zklidnila, nejen měsíc, ale také obličeje. Zírali na něj z té kalné vody, jako by je vyplavila země. Tonda se lekl tak, že málem vystřízlivěl, vydrápal se na břeh a upaloval k domovu.
Hrozně jsme se tomu s bráchou smáli, což Tondu ranilo. „Však počkejte!“ sliboval nám. „Bylo to přesně ve výročí té bitvy. Ty obličeje, to byli určitě padlí rytíři!
Až bude zase výročí, půjdeme se tam podívat spolu.“ Souhlasili jsme, a dokonce se těšili, jaká to bude legrace. Když se datum blížilo, bohužel nepršelo. Zato byl měsíc opět téměř v úplňku. V jednu po půlnoci jsme už stáli na poli.
Rychle pryč
Najednou se ale stalo něco, na co do smrti nezapomenu. Jak jsem tam tak stála, pohnula se mi hlína pod nohama. Brácha nadskočil, protože ho něco chytlo za kotník. V tu chvíli se proti nám zvedl stín. Byl to muž v brnění a v ruce držel meč.
Nečekali jsme ani chvíli. Tonda už dávno běžel k domovu, zatímco my se teprve škrábali po svahu na silnici. Někde jsem ztratila boty, rozhodně jsem je ale nehledala. Běžela jsem bosky k naší vsi a zastavila se až v kuchyni. Od těch dob jsme tam už nikdy v noci nešli.
Jitka (70), západní Čechy
