Domů     Šla jsem si pro odpuštění, to mi moc pomohlo
Šla jsem si pro odpuštění, to mi moc pomohlo
8 minut čtení

Věřila jsem, že se s Lubošem vezmeme. Bydleli jsme spolu, měli jsme dobře placená zaměstnání, cestovali a plánovali svatbu na zámku.

Byla jsem tak pyšná, když jsem Luboše získala! Chtěly ho všechny holky, byl úžasný, mohl si vybírat. Vybral si mě. Hodili jsme se k sobě, zdálo se, že jsme se jeden pro druhého narodili.

Oba dva jsme milovali krásné věci, měli jsme podobný vkus, líbila se nám stejná hudba. Už v posledním ročníku vysoké školy jsme spolu bydleli, pronajatý byt v centru jsme si zařídili, že vypadal jak z titulní stránky drahého časopisu.

Aby ne, oba jsme byli budoucí architekti. Vedli jsme báječný život a nikoho z nás nenapadlo, že by mohl skončit. Že se mezi nás vetře něco, co tohle všechno zničí.

Bála jsem se jen jediného, krásných žen, ale Luboš mě mnohokrát ujistil, že jsem jediná na světě, anebo ještě lépe, jediná v celém vesmíru. To mě vždy uklidnilo.

Po promoci jsme si oba našli perspektivní zaměstnání, ostošest pracovali, vydělávali slušné peníze, cestovali, plánovali svatbu na zámku. Jenomže na Luboše si brousila zuby jinačí nevěsta. Ta, ze které jde hrůza.

V pekle

Zhubl a nebylo to tím, že sportoval. Zeslábl, míval nezdravou barvu v obličeji, a jednou se vrátil od doktora s děsivým ortelem. Plakali jsme si v náručí.

Věděla jsem, že se na nás řítí pohroma srovnatelná se zemětřesením desátého stupně Richterovy škály, a netušili jsme, jak jí čelit. Odešel z práce, přišli jsme o byt, už jsme si ho nemohli dovolit. Přestěhovali jsme se do sídlištní garsonky.

Skoro mě uráželo, že takové byty vůbec existují, nebyla jsem na ně zvyklá. Takhle jsem si svoji budoucnost nepředstavovala, takhle ne. Život je nespravedlivý a zlý, říkala jsem si. Zlý a nespravedlivý.

A zatímco Luboš teď mluvil o naší svatbě na zámku ještě častěji než dřív, já už pro ni zdaleka tolik neplála a pokaždé jsem raději odvedla řeč někam úplně jinam. Cítila jsem, že to není správné, ale snad to lze aspoň trochu pochopit. Najednou jsem žila v pekle.

Chodila jsem nemocniční chodbou sem a tam a čekala, až budu moci svého milého, který absolvoval chemoterapii, naložit do auta a odvézt domů.

Strávila jsem bezpočet nocí beze spánku, kdy jsem životnímu druhovi nosila vodu, léky proti bolesti, studené obklady, bylinkové čaje. Bylo toho na mě moc.

Hezký dopis

Mimoto tu byl někdo, kdo mě silně znervózňoval. Trvalo to celé roky, začalo to už ve škole, kde ostatně na Luboše zíraly s obdivem úplně všechny holky. Nejvíc ale premiantka Iveta, vzorná, příkladná slečna, do Luboše tajně zamilovaná.

Ale zas tak tajné to nebylo, protože jiskřičky v jejích očích, zasněný úsměv a dlouhé pohledy na Luboše mluvily jasnou řečí. Dokonce mu i napsala dopis, Luboš mi ho ukázal. Líbil by se mi, byl to hezký dopis, kdyby byl ovšem adresovaný komukoli jinému.

Luboš jí mile odpověděl, byl to slušně vychovaný, noblesní mladý muž. Napsal, že ho její obdiv těší a že si ho velice váží, ale věci se mají tak, že je již napořád zadaný. Bude si ovšem pokládat za čest, zůstane-li Iveta jeho kamarádkou.

A to tedy zůstala, kdykoli jsme se pak vídali na různých srazech a večírcích, pokaždé spolu dlouze a srdečně mluvili. My dvě jsme se ovšem sotva pozdravily. Lezla mi na nervy. Bylo to jistojistě oboustranné, i já jsem jí nepochybně lezla na nervy.

Být spolu

A tak mě nesmírně udivilo, když mě na dalším, bůhvíkolikátém veselém mejdanu našeho ročníku vyhledala. Vypadala vyděšeně. „Všechno vím,“ řekla mi. „Luboš se mi svěřil, že je moc nemocný. Beztak bych to na něm poznala. Vypadá jako přízrak. A ty, promiň, taky.

Taky vypadáš jako přízrak.“ Vybuchla jsem: „Tak mockrát děkuju za kompliment. Jsi citlivá jako kámen u cesty. Umíš si představit, čím si procházím? Dva roky už žijeme jenom tou zatracenou, děsivou, ďábelskou nemocí.

Abych se přiznala, svůj život po škole jsem si představovala úplně jinak!“ Samu sebe jsem tou řečí překvapila. A pak jsem se rozbrečela. Bylo to poprvé v mém dosavadním životě, co jsem brečela na veřejnosti. Iveta mě zadumaně pozorovala.

Potom potřásla hlavou a vylezlo z ní: „Tušila jsem, že nevíš, co je to láska.“ Vytřeštila jsem oči. Myslela jsem, že jsem za to, co jsem s Lubošem v posledních měsících a letech prožila, hodna obdivu. „Láska je být spolu,“ nemilosrdně pokračovala.

„V dobrém a zlém. Chápeš?“ To už jsem byla skoro nepříčetná. „No tak si to vyzkoušej, ty hydro!“ zařvala jsem, až sebou většina bývalých spolužáků trhla. „Vyzkoušej si to!“ Pořád mě bedlivě pozorovala. V očích měla sarkastický výsměch.

„Ráda,“ odpověděla tiše, aby dala najevo, že hysterka jsem já, zatímco ona je láskyplný anděl, seslaný z nebes s úkolem nezištně pomoci Lubošovi.

Bez rozmyslu

Přiřítila jsem se domů jako velká voda. Cítila jsem, že jsem se ocitla na dně a že už nemůžu dál. Luboš, který ležel v posteli a něco si četl, na mě koukal jako na zjevení. „Co se proboha děje?“ zašeptal vysíleně.

Bez rozmyslu jsem házela svoje věci, oblečení, kosmetiku, knihy, do sportovní kabely a vykřikovala: „Končím! Nemůžu dál! Přijde jiná ošetřovatelka! Lepší, daleko lepší!“ Nevěřícně mě pozoroval. „Co je to s tebou?“ divil se.

„Musíš být příšerně unavená, zajdi si na masáž nebo zajeď k mámě, bude zase líp, uvidíš,“ chlácholil mě. „Nebude!“ křičela jsem. „Selhala jsem! Přijde jiná, ta tvoje slečna Dokonalá!“ Hodila jsem si kabelu na rameno a práskla dveřmi.

S hrůzou jsem zjistila, že se mi ulevilo. Spadl mi ze srdce kámen. Do vily k mámě to bylo jen pár stanic autobusem. Vážně se mi ulevilo. Hýčkala jsem se ve vířivce, máma mi přinesla speciální čaj na uklidnění a chápavě mě utěšovala.

„Nejsi ze železa, drahoušku,“ šeptala mi. Usnula jsem ve své ložnici s francouzským oknem a výhledem na řeku, mosty a věže kostelů. Jako bych najednou dostala svůj život zpátky. Už jsem se nevrátila, ač mě o to Luboš prosil asi tak stokrát. Nedokázala jsem to.

Vysvětlovala jsem pořád dokola, že nejsem statečná zdravotní sestřička, ale pouhá povrchní bytová architektka a to je velký rozdíl. Dopadlo to, jak to dopadnout mělo. Ona se k němu přistěhovala a starala se.

Vše nasvědčovalo tomu, že se bude starat až do hořkého konce, ale život někdy umí překvapit.

Čas odejít

Do roka a do dne se Luboš uzdravil a vystrojil si svatbu na zámku, přesně tak, jak jsme plánovali. Jen s malým rozdílem, s jinou nevěstou. Vyplakala jsem moře ukřivděných slz. Měla to být přece moje svatba. Nerozuměla jsem tomu.

Ukradla mi ho, nebo jsem si ho nechala ukrást? Rojilo se množství otázek, na které jsem nedokázala odpovědět. Přitom život byl fajn, měla jsem se v luxusní vile, kterou táta, než se odebral na věčnost, nechal napsat na mě, fakticky dobře.

Střídala jsem známosti, našla si fajn džob, penězi si mohla zapalovat cigarety, ale něco podstatného mi chybělo. Užíralo mě to zevnitř. Nepomohla ani psychoterapie, ani antidepresiva. Cítila jsem se jako štvanec. Musela jsem to udělat.

Luboš s Ivetou dávno bydleli jinde, koupili si byt tři plus jedna, od spolužačky jsem snadno sehnala adresu. Dovnitř mě pustili bez problémů, Iveta uvařila výtečnou kávu. Atmosféru, která v bytě vládla, jsem neznala.

Bylo to něco mezi srdečností, vlídností a láskyplností. Hrála si tu tříletá Anička, kterou adoptovali, krásná modrooká holčička. Přišla mi ukázat oblíbenou knížku a říkala mi teto. Cítila jsem, že mám v očích slzy, nenápadně jsem si je otřela.

„Přišla jsem si pro odpuštění,“ vyhrkla jsem bez obalu. „Bez něj se mi bude špatně žít dál.“ Oba se chápavě usmívali. „Já bych ti spíš, místo odpouštění, měla poděkovat,“ ozvala se Iveta. Vypadala šťastně.

„Je mi s Lubošem moc dobře.“ Anička jí vyšplhala na klín, Luboš jí položil ruku kolem ramen. „Mně je u vás taky dobře, skoro se mi nechce odejít,“ rozplakala jsem se. Luboš mi účastně stiskl ruku, snad aby dal najevo, že mi doopravdy odpustil. Zvedla jsem se. Byl čas odejít.

Hana (61), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
4 minuty čtení
Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu. Ta
3 minuty čtení
Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to stane. Vdala jsem se z lásky, opravdu z lásky. A pak jsem se zamilovala do jiného a zničilo mi to život. S Jirkou jsme se znali od střední. Brali jsme se velmi mladí. Postavili jsme společně za podpory našich rodin dům a vychovali dceru. Život plynul jako klidná řeka. Jenže časem jsem si začala všímat, že jsem někde ztratila samu sebe. Pracovala jsem ja
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budoucnost z čajových lístků
nejsemsama.cz
Budoucnost z čajových lístků
Chcete vědět, co vás čeká v budoucnosti? Uvařte si čaj a naučte se věštit z čajových lístků. Možná se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Zjistit, co vás čeká, můžete klidně i v pohodlí domova. Nebojte se, věštění z čaje není vůbec složité. K tomu, abyste poznala svou budoucnost a našla odpovědi na své otázky, vám bude stačit obyčejný sypaný čaj, oblíbený hrneček a vaše šikovné ruce. Čarovné
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
historyplus.cz
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
Jeden z nejmocnějších mužů království Menhart z Hradce je opět za mřížemi. Zatím vždy ho jeho protivníci propustili. Nyní se ukáže, zda se dříve dostaví svoboda, nebo smrt. K husitství má šlechtický synek Menhart II. z Hradce (1398–1449) od mládí vztah. Vždyť i jeho otec Jan starší z Hradce (†1417), nejvyšší zemský hofmistr, se ke kališníkům přidal v roce 1415 po
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
epochalnisvet.cz
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
Na první pohled obyčejné místo. Silnice, která se rozbíhá do čtyř stran. Křižovatka. Ale podle pradávných věr právě tady slábne závoj mezi světy. Je to místo, kde můžete přivolat duchy, uzavřít smlouvu s démonem nebo získat dovednosti, které nejsou z tohoto světa. Opravdu tady můžete změnit svůj osud? A jak vysokou cenu za to zaplatíte?
Každý den poprvé
skutecnepribehy.cz
Každý den poprvé
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
epochanacestach.cz
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
Slunce se mocně opírá o štíty mohutných hor. Na nebi není ani mráček a skoro to vypadá, že ostré vrcholky masivů musejí každou chvilkou protnout blankytně modrou oblohu. Jejich majestátnost a dravost krotí nádherné listnaté lesy, jejichž podzimní „čarokresba” vezme dech všem přihlížejícím. Je jednou z největších zemí a statistické údaje popisující tuto nejlidnatější část
Život Šinkorové řídí žárlivost?
nasehvezdy.cz
Život Šinkorové řídí žárlivost?
Oznámila překvapivý konec svého působení jako pedagožka na konzervatoři a v emotivním příspěvku na sociálních sítích herečka Daniela Šinkorová (52) napsala, že odchází se slzami v očích. Jenže prá
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
iluxus.cz
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
Surfová kancelář Surf-Trip, kterou založili sourozenci Olivovi, naučila za 18 let surfovat tisíce lidí z Česka i Slovenska. Z původně malých surfových kempů vyrostla ve stabilní cestovní kancelář s me
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
epochaplus.cz
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
Připravte se na cestu do míst, kde se zdá, že čas plyne jiným tempem. Myanmar, země s bohatou historií a úchvatnou přírodou, skrývá jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů světa – Gokteik Viaduct. Tento monumentální železniční most slibuje nejen dechberoucí výhledy, ale i zážitek, který vám jeden kilometr jízdy protáhne na celou věčnost. Ponořte se s
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
21stoleti.cz
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivé
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
enigmaplus.cz
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
Na jednom z nejodlehlejších míst na Zemi, v nekonečných vodách Tichého oceánu, se nachází Velikonoční ostrov, domov stovek monumentálních kamenných soch, známých jako Moai. Tyto tajemné kolosy, tyčící
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.