Domů     Šla jsem si pro odpuštění, to mi moc pomohlo
Šla jsem si pro odpuštění, to mi moc pomohlo
8 minut čtení

Věřila jsem, že se s Lubošem vezmeme. Bydleli jsme spolu, měli jsme dobře placená zaměstnání, cestovali a plánovali svatbu na zámku.

Byla jsem tak pyšná, když jsem Luboše získala! Chtěly ho všechny holky, byl úžasný, mohl si vybírat. Vybral si mě. Hodili jsme se k sobě, zdálo se, že jsme se jeden pro druhého narodili.

Oba dva jsme milovali krásné věci, měli jsme podobný vkus, líbila se nám stejná hudba. Už v posledním ročníku vysoké školy jsme spolu bydleli, pronajatý byt v centru jsme si zařídili, že vypadal jak z titulní stránky drahého časopisu.

Aby ne, oba jsme byli budoucí architekti. Vedli jsme báječný život a nikoho z nás nenapadlo, že by mohl skončit. Že se mezi nás vetře něco, co tohle všechno zničí.

Bála jsem se jen jediného, krásných žen, ale Luboš mě mnohokrát ujistil, že jsem jediná na světě, anebo ještě lépe, jediná v celém vesmíru. To mě vždy uklidnilo.

Po promoci jsme si oba našli perspektivní zaměstnání, ostošest pracovali, vydělávali slušné peníze, cestovali, plánovali svatbu na zámku. Jenomže na Luboše si brousila zuby jinačí nevěsta. Ta, ze které jde hrůza.

V pekle

Zhubl a nebylo to tím, že sportoval. Zeslábl, míval nezdravou barvu v obličeji, a jednou se vrátil od doktora s děsivým ortelem. Plakali jsme si v náručí.

Věděla jsem, že se na nás řítí pohroma srovnatelná se zemětřesením desátého stupně Richterovy škály, a netušili jsme, jak jí čelit. Odešel z práce, přišli jsme o byt, už jsme si ho nemohli dovolit. Přestěhovali jsme se do sídlištní garsonky.

Skoro mě uráželo, že takové byty vůbec existují, nebyla jsem na ně zvyklá. Takhle jsem si svoji budoucnost nepředstavovala, takhle ne. Život je nespravedlivý a zlý, říkala jsem si. Zlý a nespravedlivý.

A zatímco Luboš teď mluvil o naší svatbě na zámku ještě častěji než dřív, já už pro ni zdaleka tolik neplála a pokaždé jsem raději odvedla řeč někam úplně jinam. Cítila jsem, že to není správné, ale snad to lze aspoň trochu pochopit. Najednou jsem žila v pekle.

Chodila jsem nemocniční chodbou sem a tam a čekala, až budu moci svého milého, který absolvoval chemoterapii, naložit do auta a odvézt domů.

Strávila jsem bezpočet nocí beze spánku, kdy jsem životnímu druhovi nosila vodu, léky proti bolesti, studené obklady, bylinkové čaje. Bylo toho na mě moc.

Hezký dopis

Mimoto tu byl někdo, kdo mě silně znervózňoval. Trvalo to celé roky, začalo to už ve škole, kde ostatně na Luboše zíraly s obdivem úplně všechny holky. Nejvíc ale premiantka Iveta, vzorná, příkladná slečna, do Luboše tajně zamilovaná.

Ale zas tak tajné to nebylo, protože jiskřičky v jejích očích, zasněný úsměv a dlouhé pohledy na Luboše mluvily jasnou řečí. Dokonce mu i napsala dopis, Luboš mi ho ukázal. Líbil by se mi, byl to hezký dopis, kdyby byl ovšem adresovaný komukoli jinému.

Luboš jí mile odpověděl, byl to slušně vychovaný, noblesní mladý muž. Napsal, že ho její obdiv těší a že si ho velice váží, ale věci se mají tak, že je již napořád zadaný. Bude si ovšem pokládat za čest, zůstane-li Iveta jeho kamarádkou.

A to tedy zůstala, kdykoli jsme se pak vídali na různých srazech a večírcích, pokaždé spolu dlouze a srdečně mluvili. My dvě jsme se ovšem sotva pozdravily. Lezla mi na nervy. Bylo to jistojistě oboustranné, i já jsem jí nepochybně lezla na nervy.

Být spolu

A tak mě nesmírně udivilo, když mě na dalším, bůhvíkolikátém veselém mejdanu našeho ročníku vyhledala. Vypadala vyděšeně. „Všechno vím,“ řekla mi. „Luboš se mi svěřil, že je moc nemocný. Beztak bych to na něm poznala. Vypadá jako přízrak. A ty, promiň, taky.

Taky vypadáš jako přízrak.“ Vybuchla jsem: „Tak mockrát děkuju za kompliment. Jsi citlivá jako kámen u cesty. Umíš si představit, čím si procházím? Dva roky už žijeme jenom tou zatracenou, děsivou, ďábelskou nemocí.

Abych se přiznala, svůj život po škole jsem si představovala úplně jinak!“ Samu sebe jsem tou řečí překvapila. A pak jsem se rozbrečela. Bylo to poprvé v mém dosavadním životě, co jsem brečela na veřejnosti. Iveta mě zadumaně pozorovala.

Potom potřásla hlavou a vylezlo z ní: „Tušila jsem, že nevíš, co je to láska.“ Vytřeštila jsem oči. Myslela jsem, že jsem za to, co jsem s Lubošem v posledních měsících a letech prožila, hodna obdivu. „Láska je být spolu,“ nemilosrdně pokračovala.

„V dobrém a zlém. Chápeš?“ To už jsem byla skoro nepříčetná. „No tak si to vyzkoušej, ty hydro!“ zařvala jsem, až sebou většina bývalých spolužáků trhla. „Vyzkoušej si to!“ Pořád mě bedlivě pozorovala. V očích měla sarkastický výsměch.

„Ráda,“ odpověděla tiše, aby dala najevo, že hysterka jsem já, zatímco ona je láskyplný anděl, seslaný z nebes s úkolem nezištně pomoci Lubošovi.

Bez rozmyslu

Přiřítila jsem se domů jako velká voda. Cítila jsem, že jsem se ocitla na dně a že už nemůžu dál. Luboš, který ležel v posteli a něco si četl, na mě koukal jako na zjevení. „Co se proboha děje?“ zašeptal vysíleně.

Bez rozmyslu jsem házela svoje věci, oblečení, kosmetiku, knihy, do sportovní kabely a vykřikovala: „Končím! Nemůžu dál! Přijde jiná ošetřovatelka! Lepší, daleko lepší!“ Nevěřícně mě pozoroval. „Co je to s tebou?“ divil se.

„Musíš být příšerně unavená, zajdi si na masáž nebo zajeď k mámě, bude zase líp, uvidíš,“ chlácholil mě. „Nebude!“ křičela jsem. „Selhala jsem! Přijde jiná, ta tvoje slečna Dokonalá!“ Hodila jsem si kabelu na rameno a práskla dveřmi.

S hrůzou jsem zjistila, že se mi ulevilo. Spadl mi ze srdce kámen. Do vily k mámě to bylo jen pár stanic autobusem. Vážně se mi ulevilo. Hýčkala jsem se ve vířivce, máma mi přinesla speciální čaj na uklidnění a chápavě mě utěšovala.

„Nejsi ze železa, drahoušku,“ šeptala mi. Usnula jsem ve své ložnici s francouzským oknem a výhledem na řeku, mosty a věže kostelů. Jako bych najednou dostala svůj život zpátky. Už jsem se nevrátila, ač mě o to Luboš prosil asi tak stokrát. Nedokázala jsem to.

Vysvětlovala jsem pořád dokola, že nejsem statečná zdravotní sestřička, ale pouhá povrchní bytová architektka a to je velký rozdíl. Dopadlo to, jak to dopadnout mělo. Ona se k němu přistěhovala a starala se.

Vše nasvědčovalo tomu, že se bude starat až do hořkého konce, ale život někdy umí překvapit.

Čas odejít

Do roka a do dne se Luboš uzdravil a vystrojil si svatbu na zámku, přesně tak, jak jsme plánovali. Jen s malým rozdílem, s jinou nevěstou. Vyplakala jsem moře ukřivděných slz. Měla to být přece moje svatba. Nerozuměla jsem tomu.

Ukradla mi ho, nebo jsem si ho nechala ukrást? Rojilo se množství otázek, na které jsem nedokázala odpovědět. Přitom život byl fajn, měla jsem se v luxusní vile, kterou táta, než se odebral na věčnost, nechal napsat na mě, fakticky dobře.

Střídala jsem známosti, našla si fajn džob, penězi si mohla zapalovat cigarety, ale něco podstatného mi chybělo. Užíralo mě to zevnitř. Nepomohla ani psychoterapie, ani antidepresiva. Cítila jsem se jako štvanec. Musela jsem to udělat.

Luboš s Ivetou dávno bydleli jinde, koupili si byt tři plus jedna, od spolužačky jsem snadno sehnala adresu. Dovnitř mě pustili bez problémů, Iveta uvařila výtečnou kávu. Atmosféru, která v bytě vládla, jsem neznala.

Bylo to něco mezi srdečností, vlídností a láskyplností. Hrála si tu tříletá Anička, kterou adoptovali, krásná modrooká holčička. Přišla mi ukázat oblíbenou knížku a říkala mi teto. Cítila jsem, že mám v očích slzy, nenápadně jsem si je otřela.

„Přišla jsem si pro odpuštění,“ vyhrkla jsem bez obalu. „Bez něj se mi bude špatně žít dál.“ Oba se chápavě usmívali. „Já bych ti spíš, místo odpouštění, měla poděkovat,“ ozvala se Iveta. Vypadala šťastně.

„Je mi s Lubošem moc dobře.“ Anička jí vyšplhala na klín, Luboš jí položil ruku kolem ramen. „Mně je u vás taky dobře, skoro se mi nechce odejít,“ rozplakala jsem se. Luboš mi účastně stiskl ruku, snad aby dal najevo, že mi doopravdy odpustil. Zvedla jsem se. Byl čas odejít.

Hana (61), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Starý strom varoval před nebezpečím
skutecnepribehy.cz
Starý strom varoval před nebezpečím
Ten dům byl jako prokletý, svým obyvatelům přinášel jen trápení. A přitom stačilo tak málo! Podívat se na stromy, které rostou v jeho okolí. Už mnoho let se zabývám prací s ener­giemi, zejména objevováním léčivých míst, která působí na lidský organismus. Vybudovala jsem si ve svém okolí celkem dobrou pověst. Lidé se na mě často obracejí s prosbou o pomoc.
Pestrobarevné Santorini je ostrovem zázraků
epochanacestach.cz
Pestrobarevné Santorini je ostrovem zázraků
Největším pokladem a turistickým lákadlem jsou různobarevné vulkanické pláže. Na Santorini najdete Bílou oblázkovou pláž, Rudou pláž nebo Černou s jemným sopečným pískem hebkým jako samet. Nepříliš velký ostrov, který má pouhých deset tisíc obyvatel, je ve skutečnosti do moře propadlá sopka, na jejímž vrcholu se jako malé drahokamy třpytí modrobílé domečky. Její sopečný původ není nijak
Kávovo-banánové smoothie
tisicereceptu.cz
Kávovo-banánové smoothie
Snídaně, která vás nasytí a spolehlivě probere k životu. Potřebujete 4 lžičky mleté kávy 4 banány 4 lžíce medu 600 ml mléka 4 lžíce čerstvě nastrouhaného kokosu nebo kokosových vloček Na
Poslední šance: Xiaomi nabízí nejlepší telefony za letošní nejnižší ceny
iluxus.cz
Poslední šance: Xiaomi nabízí nejlepší telefony za letošní nejnižší ceny
Pouze do 21. července můžete využít slevy na chytré telefony, ventilátory, hodinky, náramky a další výrobky Xiaomi. Nejlevnější špičkový telefon Redmi Note 14 stojí jen 3 599 Kč. Oficiální e-shop spol
Od kartonových opic po jedovaté pavouky: Skryté zvláštnosti světových měst
epochaplus.cz
Od kartonových opic po jedovaté pavouky: Skryté zvláštnosti světových měst
V indickém Dillí se bojuje s opicemi pomocí kartonových atrap, zatímco v Singapuru můžete dostat pokutu za nespláchnutý záchod. Věděli jste, že Helsinky jsou domovem jedovatých pavouků, nebo že v Seattlu žije víc psů než dětí? Prozkoumejte s námi ty nejbizarnější a nejméně známé aspekty světových metropolí, které vás zaručeně pobaví i překvapí. Svět je
Tajemný milenec Žilkové odhalen?
nasehvezdy.cz
Tajemný milenec Žilkové odhalen?
Jedna z největších záhad našeho showbyznysu je možná odhalena! Kdo je tolik utajovaným novým partnerem herečky Veroniky Žilkové (63)? Hvězda seriálu ZOO se snažila mlžit, jak mohla. „To je tajný,“ o
Karma: Osud v našich rukou, nebo jen starověký mýtus?
enigmaplus.cz
Karma: Osud v našich rukou, nebo jen starověký mýtus?
Pojem karma slyšel snad každý, ale co přesně znamená? Je to jen mystický koncept z východních filozofií, nebo skutečný zákon příčiny a následku, který ovlivňuje naše životy? Karma je často spojována s
Pátrání po stopách minulosti: Před stavbou okruhu je třeba trocha archeologie
21stoleti.cz
Pátrání po stopách minulosti: Před stavbou okruhu je třeba trocha archeologie
Je to hotový archeologický poklad. Odborníkům se podařilo objevit tisíce artefaktů, pocházejících z různých časových období. Z dávných sídlišť a pohřebišť. A za pár let? Po stejné zemi, která v sobě j
Italská sekta Beati Paoli: Chránila, nebo vykořisťovala?
epochalnisvet.cz
Italská sekta Beati Paoli: Chránila, nebo vykořisťovala?
Ve dne putují od kostela ke kostelu v mnišském rouchu a v noci se zase scházejí v podzemí Palerma a spřádají temné plány. Jsou odhodláni mstít se za bezpráví, jehož se vlivní bohatí dopouštějí na chudých a slabých obyvatelích města. Alespoň tak společenství Beati Paoli líčí některé pověsti. Existovalo vůbec? A bylo jejich cílem skutečně
Moqueca rybí guláš
nejsemsama.cz
Moqueca rybí guláš
Brazilská moqueca (čti: mokéka) na první pohled guláš možná nepřipomíná, navíc je v ní ryba, v překladu jde ale o přípravu dušením stejně jako guláše – a chutná prostě báječně. Tak ji vyzkoušejte. Potřebujete: ✿ 500 g filetů tresky ✿ 2 lžíce olivového oleje ✿ 1 cibuli ✿ 3 stroužky česneku ✿ 1 žlutou papriku ✿ 1 červenou papriku ✿ 1 rajče
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
rezidenceonline.cz
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
To všechno naše domovy získají, pokud je vybavíme některým z moderních typů sedacího nábytku s přiznanou konstrukcí ze dřeva či kovu. Zvolené řešení ovlivňuje samozřejmě jak vzhled, tak funkčnost každé sedací soupravy, a to i v případě, že konstrukční prvky nejsou vidět. Ocelové i dřevěné prvky ovšem bývají kvůli svému vzhledu přiznané, a to ve
Holil Mussoliniho lazebník i nohy jeho milence?
historyplus.cz
Holil Mussoliniho lazebník i nohy jeho milence?
Mladý holič si právě ostří břitvu, kterou má za chvíli oholit italského fašistického vůdce, když vtom z vedlejšího pokoje zaslechne, jak duceho milenka telefonuje. Ač neúmyslně, z hovoru se dozví, že Mussolini měl dát svou první ženu i syna zabít injekcí. Co teď? Pokud někdo zjistí, co právě slyšel, kulka ho nemine. Zalehne proto do