Byla mi podobná, však si mě rodiče pořídili, když o ni přišli. Má sestra, kterou jsem nepoznala. Osud jí připravil krátký život. A když to zkusili se mnou, opět zakročil.

Dívám se na fotografie a i po těch letech občas znejistím, když nevím, jestli jsem na nich já, nebo má sestra, kterou jsem nepoznala.

Rodičům se nedařilo

Ty černobílé snímky to ztěžují. Stejná zahrada, stejný dům. My dvě. Stejný účes i výraz. Jen ty snímky dělí tři roky. Helenka byla vymodlené dítě rodičů, maminka ji čekala ve třiceti, což bylo tehdy už hodně na prvorodičku.

Byl tam zdravotní problém, její a tatínkovy Rh faktory dělaly trochu neplechu. Nakonec se ale zadařilo a rodiče měli holčičku. Mysleli si, že to bude jejich jediné dítě.

Byli oba konečně tak šťastní

Rodiče přijali dítko s velkou pokorou a byli rozhodnutí, že další dítě už nebude. Byli vděční za jedno. Helenka byla prý zcela normální holčička. Veselá, komunikativní, neměla žádné pohybové potíže, zdraví jí sloužilo dobře.

Celá rodina měla z nového života velkou radost. Jenže v necelých dvou letech se začaly objevovat jisté potíže. Helenka začala mít záchvaty a její vývoj se zpomalil.

Lékaři tehdy moc nevěděli, rodičům jen řekli, že prognózy jsou takové, že dítko může zemřít brzy, žít pár i několik desítek let.

Tragédie se bohužel brzy naplnila

Ta první možnost se ukázala jako reálná. Těžko říct, zda to nebylo lepší, protože jaký život by rodiče i Helenka měli?

Poslední týdny prý trávili s malou v nemocnici, a i když viděli, jak se trápí, vlastně se trápili všichni, nemohli zkrátka přijmout, že už nebude. Když zemřela, rodiče prý nevěděli, jak budou žít dál. Vymodlené dítě bylo pryč. Maminka se ptala, proč. Když už jim osud dopřál dítě, o které se tak dlouho snažili, zase jim ho vzal.

Měla jsem opravdu šťastné dětství

Na jednu stranu se prý oba báli zkusit to podruhé, na přítomnost človíčka v rodině si však zvykli. A tatínek prý tehdy řekl, že blesk neuhodí do stejného místa dvakrát. To sice ne, ale stejně si ten osud přichystal pro náhradu, tedy mě, perné chvíle.

A tak jsem se narodila já. Okolí se rodičů ptalo, proč jsem znovu Helenka, že to je morbidní. Dokonce jsem takové dotazy dostávala i já, jestli mi to nevadí.

Kdyby nezemřela, narodila bych se?

Možná proto jsem někde v koutku duše přijala myšlenku, že jsem jen náhrada. Neplnohodnotné dítě. Když se podívám zpět, měla jsem opravdu šťastné dětství. Rodina byla harmonická, všichni mě měli rádi, od rodičů přes prarodiče až po tety a strejdy.

Maminka byla někdy až moc opatrná, protože měla zkušenost s mojí sestřičkou, ale to jsem chápala. Navzdory této láskyplnosti jsem ale zažívala momenty, které mne sužovaly. Osud ke mně nebyl zase až tak laskavý.

Byla to tvá mrtvá sestřička Helenka

Mám pocit, že mi nebyly ani tři roky, když jsem začala vnímat, že okolí mluví s rodiči o Helence, ale nějak mi to ke mně nesedělo. O Helence v minulém čase, co udělala. Ale já byla tehdy v přítomnosti. Až jednou jsem narazila na fotografie a tam jsem byla já.

Tedy myslela jsem si to. Ta holčička mi byla tak podobná. Maminka mi tehdy vysvětlila, že to je Helenka první, že byla má sestřička, která zemřela. Jako malá jsem to brala nějak normálně, bylo mi jen líto, že jsem neměla sourozence a ji jsem nepoznala.

Souběh dalších životních událostí mi ale vrtal hlavou a nabízela se otázka, zda jsem se měla narodit.

Všechno v mém životě bylo špatně

Měla jsem pocit, jako bych měla nějaký terč na hlavě, do kterého se mohou ostatní strefovat. Ve škole jsem nijak nevyčnívala. Nebyla jsem šprtka, nenosila jsem brýle, nepocházela jsem z chudé rodiny, nebyla jsem ani moc hubená, ani tlustá.

Zkrátka normální holka, přesto ve mně bylo něco, co ostatní děti provokovalo k šikaně. Byla jsem uzavřená a dusila jsem to v sobě, takže jisté psychické problémy kazily to mé šťastné dětství.

Tehdy se to však tak neřešilo a já si jistou míru pocitu bezcennosti nesla do dospělosti. Kdyby nebylo těch zlých dětských činů, možná bych byla sebevědomější a v dospělosti bych víc bojovala za své štěstí. Nevím.

Proč jsem ho nemohla najít?

Později v dospívání jsem se líbila klukům, v tom mládí hormony pracovaly, takže nebylo těžké randit. Tehdy to bylo asi jediné období, kdy jsem měla pocit, že lásky je na světě dostatek.

Když ale ostatní kamarádky začaly zakládat rodiny, vdávat se, já nemohla najít toho pravého. Vždy se objevil nějaký milý muž, ale většinou z něj po čase vylezlo, že je po rozchodu, není na vztah ještě připravený a já mu byla spíš takovou psychickou útěchou.

Přitahovala jsem samé tragédy

Což nakonec stáhlo ke dnu i mě, protože jsem nechtěla být tou věčnou zachránkyní, chtěla jsem být také milována. Je pravda, že jsem přitahovala muže, kteří měli nějaký problém.

Se mnou jim bylo dobře, a když jsem jim psychicky pofoukala ránu, postavili se na nohy a šli o dům dál. S jedním takovým jsem nakonec i otěhotněla, bohužel jsem podlehla jeho nátlaku, že si dítě nemohu nechat. Dodnes si počítám, kolik by tomu dítku bylo. Alespoň jedno bych měla.

Je můj úděl být nemilovaná?

Jak jsem zmínila, rodina mne milovala. Jenže ta už tu není. Rodiče už nežijí, stejně tak prarodiče, tety a strýcové. Nemám ani blízké příbuzné. Nemám tedy nikoho, kdo by mě měl rád.

Samozřejmě mám nějaké přátele, ale to není ono, protože oni mají své rodiny a ta láska je jiná.

Všichni mají štěstí, které se mně vyhýbá

Celý život jsem se snažila být velkorysá, pomáhala jsem druhým a nyní sedím v bytě sama a říkám si, že když mně osud dovolil prožít delší život, než jaký měla má sestra, potrestal mne bolestí. Zasloužila jsem si to nějak?

Asi ne, když se to se mnou táhne od narození. Po celý ten život se dívám na štěstí druhých, které jsem já nikdy neměla.

Helena J. (66), Vyškov