Domů     Neměla jsem se narodit?
Neměla jsem se narodit?
6 minut čtení

Byla mi podobná, však si mě rodiče pořídili, když o ni přišli. Má sestra, kterou jsem nepoznala. Osud jí připravil krátký život. A když to zkusili se mnou, opět zakročil.

Dívám se na fotografie a i po těch letech občas znejistím, když nevím, jestli jsem na nich já, nebo má sestra, kterou jsem nepoznala.

Rodičům se nedařilo

Ty černobílé snímky to ztěžují. Stejná zahrada, stejný dům. My dvě. Stejný účes i výraz. Jen ty snímky dělí tři roky. Helenka byla vymodlené dítě rodičů, maminka ji čekala ve třiceti, což bylo tehdy už hodně na prvorodičku.

Byl tam zdravotní problém, její a tatínkovy Rh faktory dělaly trochu neplechu. Nakonec se ale zadařilo a rodiče měli holčičku. Mysleli si, že to bude jejich jediné dítě.

Byli oba konečně tak šťastní

Rodiče přijali dítko s velkou pokorou a byli rozhodnutí, že další dítě už nebude. Byli vděční za jedno. Helenka byla prý zcela normální holčička. Veselá, komunikativní, neměla žádné pohybové potíže, zdraví jí sloužilo dobře.

Celá rodina měla z nového života velkou radost. Jenže v necelých dvou letech se začaly objevovat jisté potíže. Helenka začala mít záchvaty a její vývoj se zpomalil.

Lékaři tehdy moc nevěděli, rodičům jen řekli, že prognózy jsou takové, že dítko může zemřít brzy, žít pár i několik desítek let.

Tragédie se bohužel brzy naplnila

Ta první možnost se ukázala jako reálná. Těžko říct, zda to nebylo lepší, protože jaký život by rodiče i Helenka měli?

Poslední týdny prý trávili s malou v nemocnici, a i když viděli, jak se trápí, vlastně se trápili všichni, nemohli zkrátka přijmout, že už nebude. Když zemřela, rodiče prý nevěděli, jak budou žít dál. Vymodlené dítě bylo pryč. Maminka se ptala, proč. Když už jim osud dopřál dítě, o které se tak dlouho snažili, zase jim ho vzal.

Měla jsem opravdu šťastné dětství

Na jednu stranu se prý oba báli zkusit to podruhé, na přítomnost človíčka v rodině si však zvykli. A tatínek prý tehdy řekl, že blesk neuhodí do stejného místa dvakrát. To sice ne, ale stejně si ten osud přichystal pro náhradu, tedy mě, perné chvíle.

A tak jsem se narodila já. Okolí se rodičů ptalo, proč jsem znovu Helenka, že to je morbidní. Dokonce jsem takové dotazy dostávala i já, jestli mi to nevadí.

Kdyby nezemřela, narodila bych se?

Možná proto jsem někde v koutku duše přijala myšlenku, že jsem jen náhrada. Neplnohodnotné dítě. Když se podívám zpět, měla jsem opravdu šťastné dětství. Rodina byla harmonická, všichni mě měli rádi, od rodičů přes prarodiče až po tety a strejdy.

Maminka byla někdy až moc opatrná, protože měla zkušenost s mojí sestřičkou, ale to jsem chápala. Navzdory této láskyplnosti jsem ale zažívala momenty, které mne sužovaly. Osud ke mně nebyl zase až tak laskavý.

Byla to tvá mrtvá sestřička Helenka

Mám pocit, že mi nebyly ani tři roky, když jsem začala vnímat, že okolí mluví s rodiči o Helence, ale nějak mi to ke mně nesedělo. O Helence v minulém čase, co udělala. Ale já byla tehdy v přítomnosti. Až jednou jsem narazila na fotografie a tam jsem byla já.

Tedy myslela jsem si to. Ta holčička mi byla tak podobná. Maminka mi tehdy vysvětlila, že to je Helenka první, že byla má sestřička, která zemřela. Jako malá jsem to brala nějak normálně, bylo mi jen líto, že jsem neměla sourozence a ji jsem nepoznala.

Souběh dalších životních událostí mi ale vrtal hlavou a nabízela se otázka, zda jsem se měla narodit.

Všechno v mém životě bylo špatně

Měla jsem pocit, jako bych měla nějaký terč na hlavě, do kterého se mohou ostatní strefovat. Ve škole jsem nijak nevyčnívala. Nebyla jsem šprtka, nenosila jsem brýle, nepocházela jsem z chudé rodiny, nebyla jsem ani moc hubená, ani tlustá.

Zkrátka normální holka, přesto ve mně bylo něco, co ostatní děti provokovalo k šikaně. Byla jsem uzavřená a dusila jsem to v sobě, takže jisté psychické problémy kazily to mé šťastné dětství.

Tehdy se to však tak neřešilo a já si jistou míru pocitu bezcennosti nesla do dospělosti. Kdyby nebylo těch zlých dětských činů, možná bych byla sebevědomější a v dospělosti bych víc bojovala za své štěstí. Nevím.

Proč jsem ho nemohla najít?

Později v dospívání jsem se líbila klukům, v tom mládí hormony pracovaly, takže nebylo těžké randit. Tehdy to bylo asi jediné období, kdy jsem měla pocit, že lásky je na světě dostatek.

Když ale ostatní kamarádky začaly zakládat rodiny, vdávat se, já nemohla najít toho pravého. Vždy se objevil nějaký milý muž, ale většinou z něj po čase vylezlo, že je po rozchodu, není na vztah ještě připravený a já mu byla spíš takovou psychickou útěchou.

Přitahovala jsem samé tragédy

Což nakonec stáhlo ke dnu i mě, protože jsem nechtěla být tou věčnou zachránkyní, chtěla jsem být také milována. Je pravda, že jsem přitahovala muže, kteří měli nějaký problém.

Se mnou jim bylo dobře, a když jsem jim psychicky pofoukala ránu, postavili se na nohy a šli o dům dál. S jedním takovým jsem nakonec i otěhotněla, bohužel jsem podlehla jeho nátlaku, že si dítě nemohu nechat. Dodnes si počítám, kolik by tomu dítku bylo. Alespoň jedno bych měla.

Je můj úděl být nemilovaná?

Jak jsem zmínila, rodina mne milovala. Jenže ta už tu není. Rodiče už nežijí, stejně tak prarodiče, tety a strýcové. Nemám ani blízké příbuzné. Nemám tedy nikoho, kdo by mě měl rád.

Samozřejmě mám nějaké přátele, ale to není ono, protože oni mají své rodiny a ta láska je jiná.

Všichni mají štěstí, které se mně vyhýbá

Celý život jsem se snažila být velkorysá, pomáhala jsem druhým a nyní sedím v bytě sama a říkám si, že když mně osud dovolil prožít delší život, než jaký měla má sestra, potrestal mne bolestí. Zasloužila jsem si to nějak?

Asi ne, když se to se mnou táhne od narození. Po celý ten život se dívám na štěstí druhých, které jsem já nikdy neměla.

Helena J. (66), Vyškov

Předchozí článek
Další článek
Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Puškin o vlas unikl vyhnanství na Sibiři
historyplus.cz
Puškin o vlas unikl vyhnanství na Sibiři
Zakladatel moderní ruské literatury Alexandr Sergejevič Puškin trpí pocitem, že v něm žijí dvě rozdílné bytosti. Jednou je plodný básník a tou druhou nadutý, domýšlivý hejsek, svárlivý rváč, karbaník a záletník. Vystihl se dokonale…   Světlo světa spatřil Alexandr Sergejevič Puškin 6. června 1799 (podle juliánského kalendáře 26. května) v Moskvě. Nadmíru společenští rodiče přenechávají
Dusno s manželkou Švehlíka na premiéře
nasehvezdy.cz
Dusno s manželkou Švehlíka na premiéře
Zavládla snad krize i v druhém manželství hvězdy seriálu Kriminálka Anděl Davida Švehlíka (54)? Média herce chválila, že dorazil na premiéru filmu Wirbel do pražského Kina Pilotů, a to i se ženou, u
Posilovna pro zdravé vlasy
nejsemsama.cz
Posilovna pro zdravé vlasy
Zdravé a silné vlasy nemusejí být nedostižným cílem. To, jak vypadají, je odrazem jídelníčku i vlasové péče. Jak posílit slabé vlasy? Jednoduše. Dopřejte jim správnou péči, a to jak zevnitř, tak i zvenčí. Nakrmte je Když je v těle něco v nepořádku, často se to nejdříve projeví právě na vlasech nebo nehtech. Především v zimě je na místě zamyslet se nad tím,
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud