Tu noc jsem nemohla spát, a tak jsem chodila městem. Posadila jsem se do parku a pozorovala domy. Najednou jsem ji uviděla! Na střeše stála dívka a dívala se na mě.

Bylo to nejhorší období mého života. Už několikátý rok jsem byla s dětmi sama, soudy s bývalým manželem se táhly, a on mi ještě k tomu dělal samé naschvály. Obě děti už chodily do školy, což obnášelo řadu výdajů, na které jsem neměla.

Když jsem vyrazila na úřady, zda bych mohla dostat příspěvek v nouzi, tak se mi nejprve vysmáli, a pak se to táhlo celé měsíce. Už jsem nevěděla, od koho si půjčit. V noci jsem nemohla spát, a spánkový deficit udělal svoje.

Musím se projít

Najednou jsem neviděla východisko a začala vážně přemýšlet o tom, že svůj život ukončím. Nikdy jsem do té doby nechápala, jak může někdo spáchat sebevraždu, až v tento čas jsem tomu začala rozumět. Nikdy nezapomenu na tu strašnou noc.

Úplněk nebyl, měsíc jsem hledala na obloze marně, možná vyšel až k ránu, kdoví? Zato ale svítily hvězdy a zdály se být tak blízko! Nejprve jsem se na ně dívala z okna kuchyně, ale pak moje myšlenky ještě zčernaly.

A kuchyňské nože byly tak blízko! Děti spaly ve své posteli, neměly ani tušení, co se mi honí hlavou. Musím se projít! Vyčistit hlavu. To mi snad udělá dobře…

Boj s démony

Vyběhla jsem z domu a rychlým krokem zamířila k blízkému parku. Jestli mě někdo přepadne a třeba i zabije, to mi bylo v tu chvíli jedno. Říkala jsem si, že bych mu možná byla i vděčná, že mě zbaví mého trápení a démonů, kteří se mi usídlili v duši.

V parku jsem si sedla na lavičku a snažila se ovládnout myšlenky. Srdce mi bušilo jako na poplach. To přece nemohu svým dětem udělat! Co by s nimi bylo? Opakovala jsem si stále dokola.

A jak jsem se tak dívala do oken domů, které byly potemnělé, najednou mi sklouzl pohled na střechu jednoho z nich. Nejprve jsem si myslela, že to je zrakový klam, pak mi však došlo, že tam stojí dívka. Oblečená do dlouhé bílé košile a upřeně se dívala dolů.

Chce snad skočit? Vstala jsem a mávla na ní. Taky mi zamávala. Ukazovala jsem jí, ať jde dolů ke mně, že si spolu budeme povídat. Sedneme si na lavičku a hned bude líp. Gestikulovaly jsme a zdálo se, že si rozumíme.

Když jsem jí ukazovala lavičku, kde se posadíme, kývala radostně hlavou. Čekala jsem, že se konečně otočí, odejde od okraje střechy, seběhne schody a dole se otevřou dveře domu.

Skočila dolů

Jenže se najednou stalo něco strašného. Skočila! Srdce se mi z toho málem zastavilo, jak jsem se lekla. Ve světle lampy jsem viděla, jak letí dolů. A pak se najednou rozplynula. Na zem nedopadlo nic. Stála jsem tam němá úžasem.

Utíkala jsem rychle k tomu domu, dívka nikde nebyla. To byl snad duch, napadlo mě. Duch nějaké nešťastné dívky! V tom začal silně foukat vítr. Otočila jsem se a utíkala k domovu. Chuť na sebevraždu mě přešla.

Renata (60), Praha