Po rozvodu jsem se vrátila tam, odkud jsem před lety přišla. A dnes už vím, že jsem nemohla udělat lépe.
Seděla jsem u stolu a dívala se na nebe. Schylovalo se k bouřce. Bílé obláčky po blankytné obloze doháněl černočerný mrak a zdálky se ozývalo burácení hromů.
Ta podívaná mě fascinovala. Bylo to nanejvýš příhodné, neboť jsem dobře věděla, že ke stejné situaci se schyluje i v mém životě.
Rozvod
Na můj rodinný přístav se řítila bouře jménem rozvod, která s sebou brala vše, co mi do té doby bylo milé. Schovávat se před ní nemělo smysl. O pár hodin později už to bylo černé na bílém. Byla jsem rozvedená.
Moje manželství a kdysi šťastné a spokojené roky vzaly zasvé. Je to až k smíchu, jak málo může zbýt z velké lásky. V jednu chvíli se milujete, zakládáte rodinu, plníte alba šťastnými snímky, a vzápětí musíte odpovídat na otázku:
„Odstěhuješ se ty, nebo já?“ V našem případě jsem zavelela k ústupu já. Potřebovala jsem začít od začátku, a tak jsem si sbalila do krabic od banánů dvacet let života a přestěhovala se zpět do rodné vísky, kde mi po rodičích zbyl domek.
Znovu a lépe
Zatímco můj muž chytal druhou mízu po boku podstatně mladší dámy, já jsem řešila rekonstrukci zchátralého domu, ale také svého života. Ves se od dob mého mládí změnila poměrně znatelně. Starých známých bylo jako šafránu a sehnat řemeslníka nebylo vůbec snadné.
Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. „Zeptejte se vašeho souseda, stejně nemá co na práci,“ poradila mi prodavačka v masně, zjevně největší drbna v okolí.
Hned se rozpovídala, že můj soused přišel o ženu i o práci, a jen se, jak prohlásila, věčně povaluje doma. Zdálo se mi to zvláštní, dům sousedů vypadal neobydleně.
Kdysi v něm žila sousedka, která pekla nejlepší koláče a měla syna, který byl tak trošku samorost. Jak jen se jmenoval? Slávek?
Příjemný nebyl
Nakonec jsem dala na radu „dobračky z masny“ a zazvonila u sousedů na domovní zvonek. Nic. Tak jsem zazvonila znovu a o poznání déle držela prst na zvonku. Za chvíli se otevřely dveře a vylezl z nich „samorost Slávek“, hned jsem ho poznala.
„Co je?“ zeptal se nabroušeně. A já nasadila úsměv, vysvětlila situaci a zeptala se, zda by mi s rekonstrukcí pomohl. „Zítra přijdu,“ zamumlal a zabouchl mi dveře před nosem.
Dostával koláče
Bručoun, říkala jsem si v duchu cestou domů, ale snad mi pomůže. A taky že pomohl! Během dvou měsíců jsem měla opravenou střechu, podlahu, ale také pergolu a plot. Div mi nevypadly oči z důlků. Moc toho sice nenamluvil, ale za práci vzít tedy uměl.
Lepšího a šikovnějšího řemeslníka bych si neuměla představit, navíc za to nechtěl ani korunu. A tak jsem ho alespoň denně zásobovala dobrotami – jednou koláčem, podruhé buchtami, potřetí svíčkovou s domácím knedlíkem.
Byla jsem šťastná, že mám zase pro koho vařit, protože mě to vždycky moc bavilo, a Slávek byl opravdu vděčný strávník.
Stále to byl sice bručoun, postupem času jsem si ale víc a víc uvědomovala, že se mi to na něm líbí, že to k němu zkrátka patří a že je to vlastně můj bručoun. A hle, dnes už je to pětadvacet let, co jsme na sebe narazili.
Se Slávečkem jsme se nikdy nevzali, v našem věku se mi to už zdálo nevhodné, a hlavně zbytečné, přesto ale máme jeden druhého a pevně doufáme, že ještě spoustu let mít budeme.
Kateřina J. (71), Sušice
