Neměla jsem ji ráda. Myslela jsem, že koketuje s mým mužem, pak jsem jí vyčetla, že její pes dělá hluk. Vrátila mi to, když jsem měla dítě. A vyřkla to nejhorší, co se splnilo.

Dnes se na to dívám jinak. Vlastně poté, co jsem měla chlapečka, který byl trochu divoký, a já si uvědomila, že i já mohu obtěžovat sousedy, bych vzala některé věci zpět. Ale nešlo to.

Kdysi jsem na sousedku několikrát vyjela, že její pes v bytě štěká. Když dělal neplechy můj Toníček, vrátila mi to s tím, ať také zařídím klid. A klidně i tak, ať se toho spratka zbavím.

Neměla jsem ji ráda už od začátku

Zpočátku jsem ji nevnímala, když se nastěhovala, jenže pak jsem si všimla, že můj partner se s ní na balkoně vřele baví. Vřeleji než se mnou, takže jsem začala žárlit. Ale co jsem mohla.

Jeho jsem upozornila, ať ho ani nenapadne si s ní něco začít. Byla to typicky vyzývavá blondýna, taková, ke které se muži odebírají utěšit, když jim vlastní žena nerozumí.

Ten pes mi pil krev

Za chvíli jsem ale měla trumfy v rukou. Ona slečinka si pořídila psa. Malého, kteří bývají uštěkaní, takže i tento psík dělal hluk. Štěkal, vyl, zatímco ona byla pryč, takže ho neměl kdo utišit. Tehdy jsem za ní zašla a celá vynervovaná jsem jí vynadala. Opakovalo se to vícekrát, než si psa vycvičila.

Vymodlený Toníček

O dva roky později jsem otěhotněla a přivedla jsem na svět Toníčka. Vymodlené dítě. Už jsem myslela, že se to nepovede, jelikož mi bylo docela dost let a o dítě jsem se s více partnery pokoušela dlouho. Ale stal se zázrak.

Jenže jak Toníček rostl, byl živější a živější. A já najednou začala chápat, že živou bytost někdy není snadné ukočírovat. A v bytovém domě je to pak problém.

Partner radši od nás utíkal pryč

Můj partner mi moc nepomáhal, chodil domů unavený a hlasitý Toníček, který všechno rozbíjel, ho kolikrát naštval tak, že si můj muž šel radši zaběhat. I mně povolily nervy. Vícekrát, takže jsem byla nervóznější a nervóznější.

Ano, uvědomuji si, že od nás byl často slyšet hluk a že to trvalo delší dobu, než sousedka zkrotila toho svého psa.

Čekala dlouho, než se mi ozvala

Upřímně jsem se sama divila, že sousedka dlouho nezaklepala a vše mi nevmetla. Nic se nedělo, až jednou. Toníček byl vzhůru od pěti a byl dost živý. Najednou se zvenčí ozvalo:

„Drž už hubu!“ Byla to sousedka, načež jsem cítila provinění a posléze jsem se jí omluvila. Tehdy mi řekla, že si to pamatuje, že spala a měla pocit, že to křičí ve snu.

Začala mi to vracet

Nebyla zlá, ale přiznala, že to příjemné není. Náš Toníček byl čím dál víc nezvladatelnější, až to sousedka a nejen ona, nevydržela. Spojila se s dalšími sousedy a začali nám vyhrožovat, že na nás pošlou sociálku.

Svedla mi muže, to byla poslední bolest

Najednou jsem měla pocit, že jsem proti všem a nemám ani oporu v partnerovi. Aby taky ano. Přistihla jsem ho, jak mě se sousedkou podvádí. A od té doby jsem s ní byla na kordy. Partner od nás odešel a já byla na vše sama.

Jednoho dne na mě vyjela a začala na mne křičet, že poznávám vlastní medicínu a že ten můj spratek dělá větší binec než tehdy její pes. A ať s tím něco udělám.

Muž mne totálně zradil, ona ponižovala

Bránila jsem se a pohádaly jsme se. Ona mi vmetla, že jako žena jsem nestála za nic, že jí to řekl můj partner. Co jsem mohla dělat?

Chtělo se mi brečet, když jsem si uvědomila, jak moc intimně můj muž mluvil s mojí největší nepřítelkyní, která proti mně poštvala lidi z baráku a nakonec i otce mého syna.

Ještě mi vmetla, že jsem porodila retardované dítě, kdy by se všem ulevilo, když by nebyl.

Její přání se splnilo, přišla jsem o něj

Tím mne naprosto nejvíc rozlítila. Bohužel Toníček byl opravdu nezvladatelný a ten tlak od sousedky a dalších byl tak silný, že jsem byla na čas hospitalizovaná na psychiatrii. O chlapce se

mezitím postarali rodiče. Trošku jsem se zklidnila, Toníček chodil na různá vyšetření. Jeho povaha byla ovšem stále nezvladatelná. Byl divoký a jednoho dne se stalo, že se mi vysmekl u silnice a vběhl přímo pod kola auta.

Odvezli ho do nemocnice, tam nám ovšem řekli, že pokud přežije, bude mít trvalé následky. Fyzické, možná i mentální. Nepřežil.

Nikdo mne neutěšil, zhroutila jsem se

Opět jsem se zhroutila. Ztráta dítěte byla nejhorší, ovšem bolelo mne i to, že se jeho otec o mne více nezajímal. Vždyť jsem mu porodila jeho chlapečka, který i přes svou divokou povahu byl i jeho dítě. A koneckonců, svoji roli sehrály přece i jeho geny.

Nezajímal se, a co bylo horší, že se najednou začal objevovat v našem domě. Asi tušíte kde. Začal bydlet ve vedlejším bytě. Z něj jsem slyšela smích a uvědomovala jsem si, že v naší domácnosti takhle veselo nebylo od doby, co jsem porodila.

Přemýšlela jsem, jak bral tu tragédii on. Jako by mu vůbec nevadilo, že zemřelo i jeho dítě. Chlapeček, se kterým si hrál a viděl ho vyrůstat. Vsadila jsem na špatného muže. Bohužel si to až teď uvědomuju.

Mám tragédií zničený celý život

Cítila jsem se hrozně. Měla jsem pocit, že jsem selhala jako člověk. Jako žena i matka. Už nikdy jsem si nenašla partnera, nechtěla jsem děti. Bála jsem se, že se bude ta hrůza opakovat.

Je to mnoho let a já si stále vybavuju ty hádky, zradu partnera i sousedů. A pak vidím ten obraz, kdy se mi Toníček vysmekl u silnice. Dnes? Mám pocit, jestli jsem nepromarnila život. Že jsem to měla ještě zkusit. Jsem sama.

Můj bývalý se s tím vyrovnal snáze

Sousedka s mým bývalým spolu sice už nejsou, ale stále se kamarádí. Každý má jiného partnera. Můj ex si navíc pořídil novou rodinu. Tak lehce se s tím srovnal! A já? Já mu přece dala první dítě a on mne ani neutěšil ve chvílích nejtěžších!

Renata K. (59), Chomutov