Je neuvěřitelné, jak dokáže psychika podrazit nohy, nebo naopak vyzvednout člověka z bahna. Když mi zemřel během jediného roku manžel i syn, padla jsem na samé dno.

Když mi zemřel manžel, byla to pro mě rána, ale s tím už se člověk dokáže smířit. Nebyl nejmladší, navíc byl vážně nemocný. Na to, že se blíží konec, nás lékaři připravovali už dlouho.

Když jsem si ale myslela, že jsem přečkala to nejhorší, přišla rána daleko větší. Necelý měsíc po manželově pohřbu havaroval v autě náš syn, kterému ještě nebylo ani čtyřicet. Najednou se mi zhroutil celý svět.

Nedokázala jsem se radovat z ničeho, měla jsem zoufalou chuť svůj život také skončit, a dokonce jsem se o to i pokusila. Ta krize přišla ve dvě ráno měsíc po synově pohřbu.

Seděla jsem v posteli, pak vstala – a jako ve snách došla k šuplíku, kde byly prášky všeho druhu.

V zajetí noci

Smíchala jsem je a zapila vínem přímo s lahve. Naprosto klidná jsem si pak šla lehnout. Když jsem se probudila v nemocnici, byla jsem vzteky bez sebe, že jsem zpátky v tom zlém, nespravedlivé světě. Doma mě našla dcera, která měla zlé tušení.

Klíče od bytu nosila u sebe léta, kdyby se něco stalo. A teď se hodily. Svět mi potemněl jako by zhasly barvy, začala jsem slyšet divné zvuky, dokonce i hlasy a bzučení mouchy.

Bylo to v mé hlavě. Ta moucha bzučela pořád, i v noci. Vlastně jsem ale jen stěží vnímala, zda je den či noc. Nedokázala jsem se ani napít, jak se mi třásly ruce.

Nový život

Pak se ale stalo něco, co můj život zachránilo. Když mi to vnučka Adélka říkala, ani jsem to nedokázala vnímat. „Narodí se ti první pravnouček, babi, a bude to kluk!“ Jen jsem apaticky kývala hlavou.

Když ten malý přišel na svět, dostal jméno po mém synovi – a také dědovi. Oba byli Jiří. Bála jsem se toho malého pochovat, seděla jsem v křesle a dívala se mu do tvářičky – a najednou jako by se místnost rozsvítila a z mého těla spadl těžký balvan.

Zničehonic mi bylo tak krásně jako už dlouho ne. Viděla jsem v pravnoučkovi svého syna, ten nos, bradička, čelo! Byl to on! Překvapeně jsem vzhlédla k vnučce: „Prosím, podej mi album ze skříně!“ Tam jsem našla fotky syna. Byla to neuvěřitelná podoba.

Dokonce má i stejné mateřské znaménko na těle jako měl můj syn! Jako by se mi zase vrátil! Jsem tak moc vděčná vnučce, že přivedla mé pravnouče na svět v pravou chvíli, a dala mu jméno Jiří. Pro mě tím začal nový život, zase mám pro co žít!

Vlasta (71), Ostrava