Má dcera Janička si vždy přála velkou rodinu. Narodil se jí vymodlený Petříček, bohužel vše nebylo zalité sluncem.

Janička byla vždy zdravá, neměla žádné potíže, navíc i zdravě žila. Nikdy nás tak nenapadlo, že by mohla mít nějaký problém.

Plané naděje na dítě?

Jenže ten se bohužel objevil v záležitosti nejcitlivější. Když chtěla otěhotnět. Stále se jí to nedařilo, až si zašla na vyšetření a lékař jí sdělil, že je tam nějaký problém. Nevzdávala se. Zkoušela všechno. Léky, cvičení, nakonec se zadařilo.

Čekala vymodlené miminko. Všichni jsme byli štěstím bez sebe a o to víc, když se Petříček narodil. Krásný a zdravý chlapeček. Alespoň se to zpočátku zdálo.

Něco se tam pokazilo

Ta bezmoc byla strašná. Začalo to tím, že Petříček neměl některé reakce jako jiná miminka. Nakonec se ukázalo, že je mentálně postižený. Měl zpožděný vývoj, takže je zcela fixovaný na své nejbližší okolí.

Byl to jeho kamarád

Že by měl kamarády, své vrstevníky, o tom nemůže být ani řeč. Všichni ho ale milujeme, proto nejen jeho rodiče se o chlapečka starají. I my prarodiče se podílíme. Tyto dětičky mají spoustu terapií, mezi ně patří i kontakt s pejsky.

A právě tady poznal Petříček svého parťáka Boba. S ním se mazlil, hrál si s ním a byl vždy ohleduplný, což se třeba u nás nestávalo. Nás občas plácl. Ale Bob měl jeho bezmeznou lásku.

Zkusili si ho vzít domů

Už po první terapii se Petříčkovi stýskalo a i terapeutka říkala, že se pes k chlapci nebývale má. Zkusili je tedy víc seznámit, aby třeba Bob mohl do rodiny.

Najednou zmizel

Z těch našich kluků se stala nerozlučná dvojice. Bohužel, dcera byla s nimi jednou u nás, k nám přišla návštěva a nechala otevřenou branku. Jak pejsek proklouzl a neznal okolí, tak se ztratil.

Co teď s tím dělat?

Nejvíc to odnášel chlapeček. Ta bolest byla hrozná. Jezdili jsme po městě, ptali jsme se lidí, báli jsme se, abychom pejska nenašli třeba někde sraženého. Měli jsme ho rádi, ovšem přece jen bolest byla větší, když jsme viděli, jak to ničí malého Péťu.

Nebyl vůbec k nalezení

Dny plynuly. Stav Petříčka se zhoršil. Jako kdyby se ty kroky zlepšování, na nichž se pracovalo měsíce, horšily den po dni. Vylepili jsme lístky, až se nám ozvala nějaká paní, že pejska vídá.

Byla z útulku, takže se ho snažila navnadit, ale nedal se. Věděli jsme, že se jen tak chytit nedá, na to byl cvičený. „Dobře, budu číhat,“ usmála se paní.

Povedlo se!

Jednoho dne volala, že jej vidí. Okamžitě jsme nasedli do auta a vyjeli. Našel se! Vystrašený, ale šťastný, že může být se svým parťákem. A Petříček byl jako vyměněný.

Olga S. (63), Děčín