Do lázní jsem jela s tím, že potřebuji ulevit od bolesti a trochu si odpočinout. Netušila jsem, že se domů vrátím zamilovaná.
Místa v lázních se nerozdávají zadarmo. A já potřebovala pomoc s páteří, která mě trápila čím dál tím víc. To samé platilo i o mých kolenou. Před cestou jsem byla nervózní, protože jsem nikdy nikam necestovala.
Snad jen na zahrádku se svým manželem, kterého jsem ale už neměla. Cítila jsem se osamělá.
Pobyt v lázních jsem si užívala
Mariánské Lázně mě okouzlily svou krásou. Sluneční paprsky mě zahřívaly. Procházela jsem se po promenádě, seděla na lavičce a odpočívala. Během léčby jsem si zlepšila fyzickou kondici a duševně se uvolnila.
Hodně mi pomohla i společnost lidí, které jsem tam poznala. Měla jsem pocit, že získávám zpět svoji sílu. Užívala jsem si jako kočka, která polehává na slunci. Všechno, co jsem musela udělat, bylo jít na ošetření, a zbytek dne jsem měla pro sebe.
Pohledný a milý nápadník
Do naší skupiny patřil i Antonín. Vypadal elegantně, zdravil dámy polibkem na ruku, držel jim židle a vstával, když některá z nás odcházela od stolu. Vypadalo to, že mi věnuje zvláštní pozornost.
Díval se na mě pohledem, jaký mi už dlouho žádný muž nevěnoval. Musím uznat, že to byla docela příjemná zkušenost. Bez ohledu na to, zda jste důchodkyně, nebo ne, je opravdu úžasné znovu se cítit jako přitažlivá žena. I když je vám sedmdesát.
Vyznal mi své city
Antonín byl celý život svobodný. Měl své zvyklosti a rutiny, chodil svými vlastními cestami. „Víš, myslím, že teď teprve cítím, že jsem připraven na vážný vztah. Na takový, kde je místo na kompromisy, hádky a udobřování. Dosud to nebylo pro mě.
Ale teď, nedokážu si představit, že bychom se rozešli,“ chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. „Ivanko, prokážeš mi tu čest a staneš se mou přítelkyní?
Mohli bychom spolu i bydlet, přestěhuji se za tebou, pokud chceš.“ Navrhoval, že by to mohl být stabilní, zralý vztah! Toužila jsem po tom, ale byla jsem na to připravená?
Psali jsme si dopisy
Správně si všiml, že čas zde hraje důležitou roli. Těch pár týdnů, co jsme se znali, je určitě příliš krátká doba na vybudování pevného, silného pouta, ale je to dost na to, abyste se rozhodli, zda chcete druhého člověka lépe poznat.
Zda ho chcete vpustit do svého světa. Po návratu domů jsme si psali dopisy a trávili spoustu hodin telefonováním. Antonín mě navštívil dvakrát, pokaždé přinesl nádhernou kytici.
Prodal svůj byt
Uplynulo šest měsíců. Navštěvovali jsme jeden druhého. Potom Antonín přišel s nápadem, že prodá svůj byt a bude hledat podnájem blízko mého bytu. Nic jsem proti tomu neměla. Antonín skutečně prodal svůj byt a přestěhoval se. Pronajal si garsonku blízko mě.
Rodinné setkání
Takový projev náklonnosti mě přiměl uvědomit si, že je čas na rodinné setkání. Navrhla jsem mu, aby přišel na nedělní oběd a seznámil se s mou dcerou, zetěm a vnoučaty. Doufala jsem, že se mu budou líbit.
A také že mi ho dcera se zetěm schválí, protože kdyby vyjádřili souhlas, bylo by to snazší. Samozřejmě, jejich nesouhlas by mě nezavazoval, ale chtěla jsem znát jejich názory.
Báječný nevlastní dědeček
Musím říct, že Antonín mou rodinu okouzlil. Tehdy mi ze srdce spadl obří balvan. Nemělo víc smysl, aby platil podnájem, když jsme již věděli, že chceme poslední roky strávit spolu.
Dokonce jsme si troufli na renovaci mého bytu s penězi, které získal z prodeje svého bytu. „Stejně nemám žádné dědice. Ale díky tobě, moje milá, jsem získal fantastickou dceru. Stejně krásnou a chytrou jako její matka.
Pohledného a schopného zetě, a navíc úžasná vnoučata, která obdivuji. Pokud by po mé smrti něco zůstalo, byl bych nadšený, kdyby souhlasili s tím, že budou dědit po svém adoptovaném dědečkovi,“ svěřil se mi Antonín.
Každý má právo na lásku
Antonín mě po roce společného bydlení požádal o ruku a já souhlasila. Zahnala jsem své pochybnosti, zda je vhodné se vdávat v mém věku a co si o tom myslí ostatní. Ukázalo se, že to nejenže bylo vhodné, bylo to nutné. Každý má právo na lásku a štěstí, bez ohledu na věk.
Znovu ve svatebním
„Tak vidíš! Věděla jsem, co říkám, když jsem tě vezla do lázní,“ smála se dcera, když mi pomáhala obléct svatební šaty. Připadala jsem si v nich úžasně, přímo jako z pohádky.
„Měla jsi pravdu,“ odtušila jsem s úsměvem. Chytla jsem svou dceru za ruku a políbila ji na tvář. „Děkuju ti, drahá,“ pronesla jsem dojatě.
Nyní jsem zase moc šťastná
A tak jsem se odvážila žít dál, přijímat radost a lásku od nového partnera. Uvědomila jsem si, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, která jsem kdy udělala. Navzdory předsudkům nebo skeptikům, kteří mi nevěřili, že po mém manželovi můžu najít opět lásku.
A když mám svého drahého Antonína, čeho bych se měla bát? Nyní jsem šťastná. Moje štěstí není o stáří, které na mě doléhá, ale o lásce, kterou mám, a o letech, která mám ještě před sebou.
Ivana B. (73), Uherské Hradiště
