Rodiče mě našli uprostřed rybníka na malém ostrůvku. Nikdo nikdy nezjistil, jak jsem se tam dostala. Já ale vím své, donesl mě tam zvláštní pán s křídly. Anděl strážný?
Co občas dovedou malé dětičky vymyslet a jak umějí nahnat strach svým rodičům a prarodičům, o tom snad ani netřeba nikoho přesvědčovat. I já jsem byla malé, zdánlivě nevinné dítko, které své rodiče jednou k smrti vyděsilo. Byly mi tehdy pouhé tři roky. Léto jsem s maminkou trávila u jejích rodičů na chaloupce u rybníka.
Hurá za kočkou!
Chalupa měla krásnou zahradu, kde bylo plno stromů a také motýlů. Prarodiče chovali navíc králíčky, slepice a kačenky. Na celém prostoru domu a jeho okolí, co k němu patřilo, nebylo nic nebezpečného, co by mě mohlo jakkoli ohrozit.
I z toho důvodu měli všichni dojem, že mi nehrozí žádné nebezpečí, když mě sem tam nechali samotnou pobíhat po zahradě. Děti ale dokážou být někdy hodně vynalézavé… I když jsem byla tak malá, ten den si pamatuji dobře.
Je to vlastně možná moje úplně první vzpomínka, kterou si dokážu vybavit. Běhala jsem tehdy po zahradě za babiččinou kočkou Mickou. Často jsme si spolu hrávaly. Pak ji to ale přestalo bavit, přeskočila plot a zamířila k rybníku.
Přemýšlela jsem, jak bych se dostala za ní a pak jsem zkusila zadní vrátka. Lomcovala jsem dřevěnou páčkou sem a tam, až vrátka povolila. Měla jsem z toho velkou radost! Rychle jsem se rozběhla za kočkou. Ta už ale dávno někam zmizela.
Marně jsem se po ní rozhlížela − a pak mě zaujaly žáby. Kvákaly hlasitě v rákosí. Šla jsem tím směrem. Moc jsem chtěla nějakou žábu chytit a donést mamince. A tak jsem šla dál a dál.
Pán s křídly
Už jsem byla ve vodě po kolena a chystala se k dalšímu kroku. Váhala jsem, protože jsem se bála vodníka. Tím mě často strašil dědeček, říkal, že v rybníku žije vodník, a tak se tam nemám přibližovat.
Byla to pochopitelně lež, smyšlená tak, aby mě udrželi co nejdál od nebezpečné, hluboké vody a močálu. Chtěla jsem udělat další krok, když vtom mě někdo v poslední chvíli chytil a zvedl do vzduchu. Pak se se mnou vznesl. „Já letím,“ vykřikla jsem.
Poté už mám vše v mlze. Ten modrobílý pán s křídly mě položil do trávy na malý ostrůvek uprostřed rybníka a řekl, ať tam hezky ležím − dokud nepřijde maminka! A pak se ta bytost vznesla k nebi a zmizela v záři slunce. Usnula jsem.
Vysvětlení?
Zatím se ve vesnici strhla panika. Všichni mě hledali. Matka si zoufala, babička ještě víc a děda běžel pro hasiče. Někdo jim totiž řekl, že mě viděl jít k rybníku. Když mě našli živou a zdravou, jak spinkám na ostrůvku, i děda brečel radostí.
Jak jsem se tam ale dostala, to byla pro všechny záhada. Moje vyprávění o pánovi, co létal, moc úspěchu nemělo. Ale logické vysvětlení, jak tříleté děvčátko prošlo přes močál a hlubokou vodu v rybníce až na ostrůvek, nikdo nikdy nenašel.
Barbora (55), Louny
