Domů     Na světě je hezky, jen máte-li spřízněnou duši
Na světě je hezky, jen máte-li spřízněnou duši
8 minut čtení

Máma byla generál, táta mrzout. Nebylo komu se svěřovat, ani kamarádky jsem neměla. Potom jsem poznala Věru a vše bylo rázem jinak.

Pamatuji si na ten den, jako by to bylo včera. To nebyl obyčejný liják, ale průtrž mračen. Černá nebesa se otevřela a dštila přívaly vody, nemělo to konce.

Zastihlo mě to na cestě z nádraží domů, zkracovala jsem si ji přes chatovou osadu, a tam začalo to peklo. Déšť bičoval hladinu řeky, byl by to hezký pohled, kdybych hleděla z okénka některé z chat. Byla jsem úplně promočená. Uslyšela jsem volání:

„Pojďte se schovat, nebo dostanete zápal plic!“ Znělo to z nejbližší chaty. Ženský hlas. Zdá se, že dobrý člověk skutečně ještě žije, pomyslela jsem si. Běžela jsem zahrádkou do pootevřených dvířek. Ženu jsem nikdy v životě neviděla.

Působila nesmírně sympaticky a přátelsky. Vyzvala mě, ať se převléknu u krbu, přinesla mi vlastní suché oblečení, uvařila čaj. Byla zkrátka taková, moc hodná.

Když už jsem byla v suché teplákové soupravě a seděla u čaje a sušenek, povídaly jsme si, jako bychom se znaly odmala. Nevadilo, že byla o něco starší než já. Opravdu jsme si rozuměly.

Přátelství

Jmenovala se Věra. Neměla lehký život. Otec jejího synka ji opustil, neplatil na něj, a dokonce je oba vyhnal z rodinné vily. Skončila v chatě a byla ráda, že má vůbec střechu nad hlavou.

Přesto neztrácela optimismus a snažila se dívat na svou nezáviděníhodnou situaci s humorem. Já jsem se neuměla dívat na vše pozitivně a s růžovými brýlemi, a tak jsem ji obdivovala.

Ani nevím, jak je to možné, ale staly se z nás prakticky ze dne na den velké kamarádky. Dost podstatně mi změnila život. Moje matka byla generál, otec mrzout, do té doby jsem se vlastně nikomu nesvěřovala.

Důvěrnou kamarádku jsem neměla, to se mi prozatím nepoštěstilo. Až když jsem se seznámila s Věrou, poznala jsem, jak je na světě hezky, když máte blízkou duši. Chodila jsem k ní často na návštěvu.

Trochu jsem se bála, zdali ji to neobtěžuje, ale ujistila mě, že je ráda, že jsme se našly. Zrodilo se hluboké, krásné přátelství, bez něhož jsem si už neuměla svůj život představit.

Vzdávám to

Byla o něco starší a uměla dobře poradit. A že já rady potřebovala! Vztahy jsem navazovala lehce, mužům jsem se líbila, neříkám, že ne, ale lepili se na mě samí takoví nepříliš perspektivní. Svěřovala jsem se Věře, ta mě ujišťovala, že jednou toho pravého určitě najdu.

Smála se, že sama také nemá svůj život pod kontrolou, peněz nebylo nazbyt, muž jejího života ji opustil a nechal samotnou s dítětem, chata měla slabé zdi a vytopit ji v zimě byl nelehký úkol, ale, jak říkám, vše brala sportovně.

Byly jsme si čím dál bližší. Chodívali jsme na výlety ve třech, Věra, já a její malý syn Marek. Přilnul ke mně, někdy mi žertem říkal máma číslo dvě. Vzpomínám si, že jsem mu kupovala i dárky k Vánocům a narozeninám.

Dodnes si vybavuji lodičku na dálkové ovládání. Pouštěli jsme si ji v jezírku na zahradě. Byl z ní celý pryč. Chodila jsem k nim i na Vánoce. Byli jsme skoro jako rodina, ač trošku zvláštní.

Stýkali jsme se pořád, ale pokud jsem se zrovna s někým seznámila, dělila jsem svůj čas poctivě mezi toho kterého muže a Věru s Markem. Ten se pak bohužel z mého života částečně vytratil, odjel studovat do Prahy, vídali jsme se daleko méně.

V té době jsem byla přesvědčena, že toho pravého sotva najdu. Táhlo mi na čtyřicet a veškeré dosavadní vztahy mi zkrachovaly. Zrovna jsem házela z balkonu kufr na prozatím posledního chlapíka, který mi dole nadával. Byl to agresivní alkoholik.

„To jsou kádry,“ řekla jsem o něco později Věře. „Holka zlatá, já to vzdávám. Nikoho už nenajdu a odteď ani nehledám. Přestalo mě to bavit. Jeden je horší než druhý.“ Vytryskly mi z očí slzy. Věra mi stiskla útěšně ruku a povídá: „Ale najdeš. Slibuji.

Něco mi říká, že ten pravý už skoro ťuká na dveře.“ Byla moc hodná. Uměla hezky utěšovat a uklidňovat.

Promoklá

A pak se to stalo. Přišel den, který jako bych už někdy prožila. Něco jako déjà vu. Příšerně lilo. Přívaly vody.

Černá nebesa se otevřela a se strašidelným hukotem dštila přívaly vody na chatovou osadu, řeka zešedla, rozvodnila se, zalila pěšinky, kudy se obvykle chodilo. Byla jsem zase už promoklá na kost.

Průtrž mračen se dostavila bez varování, meteorologové selhali, předpovídali slunečno. Proti mně běžel mladík v nepromokavém obleku. „Dostaneš zápal plic!“ volal. „Nesu ti pláštěnku, honem si ji oblékni.“ Podivila jsem se: „Marku, ty nejsi na koleji?

Díky, jsi hodný.“ Pospíchali jsme do chaty. V krbu plápolal oheň. Věra byla v práci. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsme si měli co povídat.

Vyprávěla jsem mu o svém posledním vztahu s alkoholikem, který chodil domů při měsíčku, a místo aby alespoň chodil tiše, rozbíjel schválně nádobí a kopal do nábytku. Smáli jsme se, i když to bylo smutné.

Vyprávěl, že chodil s holkou, která mluvila jenom o své kočce, o ničem jiném. Shodli jsme se, že oba patrně zůstaneme po zbytek života beznadějně osamělí. A pak jsme se na sebe podívali – zkrátka podívali jsme se na sebe tak nějak jinak než dřív. A slova jeho matky Věry, že ten pravý se brzy ukáže, se vyplnila.

Pořád spolu

Byl o necelých patnáct let mladší. Zrovna se připravoval na státní zkoušky. Celý život měl před sebou. Já byla stárnoucí ženská s mizerně placenou prací a garsonkou v paneláku, za sebou celou spoustu zpackaných vztahů a před sebou prázdnotu.

„Jestli se to dozví Věra…“ vypravila jsem ze sebe. „Máma to pochopí,“ přesvědčoval mě. „Je hodná.“ Zuřivě jsem vrtěla hlavou. Tohle Věra nepochopí. Pochopila by všechno, ale tohle ne. Jenomže Marek se chtěl naším vztahem pochlubit.

Byl zamilovaný a věřil, že to matce vysvětlí. Než jsem mu to stačila rozmluvit, přiznal se jí. Následovalo zemětřesení. Netušila jsem, že Věra dokáže takhle křičet. „Už tě nechci nikdy v životě vidět!“ ječela. „Byla jsi moje nejlepší kamarádka!

Ukradla jsi mi syna! Pro mě neexistuješ! Už nejsi! Zmiz mi z očí!“ Plakala jsem. Prosila ji, ať se mě snaží pochopit, ale vystrčila mě ze dveří a práskla jimi. Slyšela jsem, jak huláká na Marka: „Dobře si to rozmysli!

Jestli teď vyjdeš ze dveří, tak se sem už nevrátíš!“ Vyšel ze dveří, tiše je za sebou zavřel a vzal mě za ruku. „Jdeme,“ řekl tiše. Odpověděla jsem: „To není dobrý začátek společného života.“ Pokrčil rameny a řekl: „Teď už budeme pořád spolu.

V dobrém i zlém.“ Věra mi ale chyběla. Pomyšlení, že mě nenávidí, bylo trýznivé. V noci se mi o ní zdávalo, ve dne jsem postrádala její vtipkování, její smích, její pozitivní pohled na život. Jenomže Marek a já jsme byli k mému úžasu ideální pár.

I on však bez matky očividně strádal. Byl ovšem natolik ohleduplný, že mi o tom neřekl jediné slůvko.

Malý zázrak

Bylo to mezi námi zakázané téma. Bála jsem se začít o tom mluvit. Ale když jsem jakýmsi zázrakem i ve svém věku otěhotněla, poprvé jsem se o Věře zmínila. Řekla jsem mu: „Teď máme naději. Tohle tvou mámu obměkčí, uvidíš.“ Oči se mu rozjasnily.

Oba jsme doufali, že Věřina nenávist třeba roztaje. Oba jsme se za to modlili. K tomu, aby byl náš společný život skutečně šťastný, jsme Věru nutně potřebovali. Když jsem měla náročný porod za sebou a usínala vysílením, má poslední myšlenka patřila Věře.

Byli jsme s Markem domluveni, že na ni po dvou letech, co s námi nepromluvila, zazvoní a přivede ji k mé posteli. Hlavou se mi honilo: Co uděláme, když nepřijde? Ale to už se otevřely dveře a já ji uviděla. V očích se jí třpytily slzy.

Mlčky jsem jí položila dcerušku do náruče. Rozplakala se. „Jak se jmenuje?“ šeptala mezi vzlyky. „Věruška,“ řekl Marek. Opatrně položila holčičku do postýlky a vrhla se mi do náruče.

Dlouho jsme se objímaly. „Byla jsem tak hloupá,“ šeptala. „Tolik se mi po vás stýskalo. Odpustíš mi, prosím?“ Potom objala Marka.

Naďa (60), Zlínsko

Související články
3 minuty čtení
Když se mi vybaví Marie, jako první vidím její smích. Rozléhal se po celé ulici, byl nakažlivý jako jarní radost. Už 30 let jen vzpomínám. Znaly jsme se od školky, ale nejvíc jsme si byly blízké na střední. V létě jsme sedávaly na lavičce před jejím domem, v ruce měly ta kulatá lízátka, která byla buď jahodová, nebo citronová. Probíraly jsme celý svět. Kluky, hudbu, sny. Byla vždycky odvážnější
3 minuty čtení
Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon. Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu. Vzpomínky v kouři Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal.
3 minuty čtení
Šedesátka už mi klepe na dveře. Vnoučata nemám a ani mít nebudu, sama jsem totiž nikdy neměla děti. Tolik jsem však chtěla. Jmenoval se Ondřej a byl jen o pár měsíců starší než já. Bydlel nedaleko od nás a znali jsme se snad odmalička. Pokud mi ještě paměť dovolí dostat se do našich školních let, vidím tlupu veselých rošťáků, mezi nimi okatou černovlasou holčičku se dvěma copy a modrookého hube
3 minuty čtení
Je to hrozná nemoc. Bere vám slova, paměť a mění vás v jiného člověka. Alzheimer mi vzal kamarádku z dětství. Poprvé jsme se viděly v první třídě. Seděla v lavici přede mnou, copánky stažené červenou mašlí. Sylva se jmenuje. Skamarádily jsme se a od té první třídy jsme se staly nerozlučnými. Byla to kamarádka, která znala všechny moje lásky, pády, ztráty i vítězství. Chodily jsme spolu na tanco
2 minuty čtení
Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy. Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří. Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale uvnitř mě svírala panika. Měli jsme za sebou 50 let spole
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Země divů i relaxu – Albánie
nejsemsama.cz
Země divů i relaxu – Albánie
Průzračné moře, komfortní ubytování i služby, atmosféra historických uliček, ale i nádherná divoká příroda. A co je moc příjemné – všechno tu pořídíte mnohem levněji než v Česku. Albánie vás nadchne! Albánie už dávno není místem politických nepokojů. Proměnila se v bezpečnou oázu klidu, která nabízí vyžití jak pro vyznavače lenošení na pláži, tak pro milovníky divoké přírody a výšlapů s batohem na zádech.
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Chřestový krém
tisicereceptu.cz
Chřestový krém
Chřest se do polévek či krémů hodí skvěle. Zkuste tento recept. Suroviny na 4 porce 400 g odřezků z chřestu (stonky, slupky) 8 stonků celého chřestu 80 g másla 2 lžíce mouky 1 l zeleninového
Starověká škola: Holky mají se vzděláním většinou smůlu
epochaplus.cz
Starověká škola: Holky mají se vzděláním většinou smůlu
Slavný filozof Platón věří, že každé dítě má právo na vzdělání. Do tří let má být s rodiči. Pak nastupuje do školy. Do dvaceti let se učí i sportuje. Následuje deset let filozofie. A nakonec, pokud má talent, může pomáhat řídit město. To ovšem platí pro muže. Platón (427–347 př. n. l.) chce, aby každý
LUHAČOVICKÉ INTERMEZZO
epochanacestach.cz
LUHAČOVICKÉ INTERMEZZO
V turisticky oblíbených Luhačovicích se v Kulturním centru Elektra uskuteční první poprázdninové HOVORY W. Nejen místní minerální vodu budou se skvělým Otakarem „Ťuldou“ Brouskem popíjet pánové Jiří Werich Petrášek, Pavel Mészáros a Karel Štolba. A vše proběhne s láskou a humorem.  
Vědci objevili klíčové změny v lidské pánvi, které nám v průběhu evoluce umožnily chůzi po dvou
21stoleti.cz
Vědci objevili klíčové změny v lidské pánvi, které nám v průběhu evoluce umožnily chůzi po dvou
Všichni obratlovci disponují pánví, ale jen jediný druh ji využívá pro vzpřímenou chůzi po dvou končetinách, a tím je člověk. Příběh odlišného vývoje lidské pánve a bipedalismu se začíná psát před 5 m
Černovická rezidence: Pedant Hlávka kontroloval každou cihlu
historyplus.cz
Černovická rezidence: Pedant Hlávka kontroloval každou cihlu
Patří mezi sedm novodobých divů Ukrajiny. Řeč je o obřím černovickém areálu, za jehož vznikem stál slavný český architekt Josef Hlávka. Ten si na něm dal mimořádně záležet. Jeho stavební plány by při rozložení pokryly plochu fotbalového hřiště. S nesmírným zápalem rozkládá architekt Josef Hlávka (1831–1908) na stůl plány na stavbu velkolepé budovy. V kalendáři je březen
Zářijová výročí: Od útoku UFO po Jacka Rozparovače
enigmaplus.cz
Zářijová výročí: Od útoku UFO po Jacka Rozparovače
Jaká významná výročí ve světě záhad a událostí, které se dodnes nepodařilo objasnit, si připomínáme v září? EnigmaPlus.cz vám je představí! [gallery ids="158070,158071,158072"] 5. září 2013: UFO
Do manželství jsem se hrnout neměla
skutecnepribehy.cz
Do manželství jsem se hrnout neměla
Partnera je třeba dobře poznat, než si slíbíte lásku na celý život. Kdybych to tak věděla dřív, než jsem bezhlavě řekla ANO dvěma ničemům. S manželem jsme se rozvedli v době, kdy děti chodily ještě na základní školu. Můj muž byl opilec, dokázal propít celou výplatu hned první den − a pak tahal peníze ze mě. Pořád jsem
Tiffany & Co. uvádí kampaň, která oslavuje novou kolekci šperků Bird on the Rock
iluxus.cz
Tiffany & Co. uvádí kampaň, která oslavuje novou kolekci šperků Bird on the Rock
Značka Tiffany & Co. dnes odhaluje novou kampaň, jež oslavuje exkluzivní a luxusní kolekci šperků inspirovanou Bird on the Rock, která bude uvedena na trh 2. září. Současnou podobu ikonického moti
Bršlice není jen plevel
epochalnisvet.cz
Bršlice není jen plevel
Máte-li alespoň malou zahrádku, pak víte, o jaké rostlině je řeč. Ano, je to ten téměř nevymýtitelný plevel s dlouhými oddenky, časem vykvétající do vysokých bílých květenství, s nímž už léta marně bojujete.   Ale co se na bršlici kozí nohu podívat trochu jiným pohledem? Uvidíte, že hned změníte názor. Je totiž nejen jedlá a
Už má za Čermáka slibnou náhradu?
nasehvezdy.cz
Už má za Čermáka slibnou náhradu?
V kuloárech se šušká, že herečka známá ze seriálu Ulice Veronika Čermák Macková (31) má novou lásku. Údajně jde o jejího letitého kamaráda, který ji vždycky platonicky miloval. Zřejmě tak nyní využi