Byl hubený, nemožně oblečený, a navíc ráčkoval, ale něco se mi na něm líbilo. Nic pro něj nebyl problém, se vším si hravě poradil.

Byla to moje první brigáda v životě. Mizerně placená, ale to mi bylo fuk. Mohla jsem si představovat, že jsem princezna, a kolem se pohybovalo kluků jako máku. Nespouštěli ze mě nadšené oči, anebo mi to alespoň tak připadalo.

Tak tohle bych dělala klidně i úplně zadarmo. Ještěže mi máma nechala velkoryse ušít do tanečních čtvery šaty, alespoň jsem měla co na sebe. „A kdo je ten Přemysl Otakar II.? Co je to za chlapa? Známe ho z televize?

Nehraje v nějakém seriálu?“ ozývalo se z davu. Trampové se snažili být co nejvtipnější. „Slečno, můžu vás pozvat na rande do hladomorny?“ bublal smíchy výrostek patrně mladší než já. Kluci tenkrát dělali psí kusy, aby mě zaujali.

Jenomže já byla důstojná slečna průvodkyně, která se nesmí nechat vyvést z míry ani rozesmát kdejakým vtipálkem. To ovšem bylo hrozně těžké.

Kolega průvodce hvízdal na balkonku spojujícím králův a královnin palác na obrovský hradní klíč a z lešení naproti volal jeden ze zedníků: „Slečno, já tu našel nápisy, co tady nechali zedníci v minulým století. Můžu vám je přečíst? Jsou bohužel dost neslušný.“

Ticho

„Ticho! Okamžitě!“ zařvala přísná stařena Krausová, která zrovna vedla na nádvoří svoji výpravu turistů. Rozhostilo se vyděšené ticho. „Neumíš si zjednat pořádek, děvenko!“ obořila se na mě. „Vymyká se ti to z rukou.

Tvojí povinností je zpravit návštěvníky o historii hradu, nikoli naslouchat nemravným výzvám kdejakého pobudy.“ Krausové se bál i stokilový dvoumetrový kastelán.

Patřila k místnímu koloritu stejně jako nebohá uklízečka, která se tu za šera panicky bála strašidel a několikrát na útěku před nimi spadla do vyschlého vodního příkopu.

„Soudružko uklízečko,“ volával na ni kastelán, „kolikrát vám mám říkat, že strašidla neexistují?“

O strašidlech

Dotčeně se ohradila: „Ale vždyť tady mladá,“ ukázala na mě kostnatým prstem, žlutým od cigaret, „o nich vykládá výpravám. Prý že tady řádí bezhlavý rytíř, bílá paní a ohnivý pes. Toho se teda bojím nejvíc. Víc než toho rytíře.“ Kastelán zahulákal:

„Soudružko průvodkyně! Jak je možné, že vykládáte nesmysly o strašidlech, když je to na mém hradě přísně zakázáno?“ Pravda ovšem byla, že smyšlené historky o strašidlech byly to jediné, co návštěvníky zajímalo. Historie jim byla fuk.

Okamžitě začali vyrušovat, hlučet, svačit, chechtat se, ohmatávat cenné exponáty, nebo fotografovat, což bylo zakázáno. Hubený výrostek, který mě už podruhé během prohlídky pozval na rande a který vypadal mladší než já, byl ve skutečnosti o tři měsíce starší.

Bylo zřejmé, že jej neobléká krejčovský salon Adam, vězel v manšestrových kalhotách úděsné rezavé barvy a svetru, který zřejmě upletla jeho babička.

Když jsem si však odmyslela katastrofální nedostatek smyslu pro módu a ráčkování, které se dá koneckonců s pomocí zkušeného logopeda celkem lehce odstranit, docela to ušlo.

Seznam průšvihů

Ale hlavně se mi líbilo, jak mi v nepříjemných situacích pokaž­dé během prohlídky přispěchal na pomoc. Třeba když jsem se popáté neúspěšně pokusila odem­knout rytířský sál, lidi se chechtali a mně už bylo hodně trapně, přiběhl, se slovy:

„Dovolíš, krásko?“ vzal mi z ruky klíče a na první pokus sál odem­kl s až neuvěřitelnou lehkostí. Totéž se opakovalo u kaple.

A když jsem se pak dole u vstupní brány s návštěvníky vzletně loučila, což zedník, který opustil lešení a přiloudal se k nám, rušil neslušnými průpovídkami na můj účet, výrostek neváhal a statečně se s ním popral. Den nato se ta událost řešila na schůzi.

„Soudružko průvodkyně,“ chrčel kastelán. „Jak mi vysvětlíte, že jste svěřila cizímu člověku klíče od hradu, objektu nevyčíslitelné historické hodnoty? Návštěvníci z toho byli v šoku. A také jste mu tolerovala rvačku.

Jak vidíte, tady v kanceláři víme všechno.“ Jak jinak, uklízečka a baba Krausová byly jeho informátorkami. A tak na dlouhý seznam mých průšvihů přibyl další. Ba dokonce ještě jeden: láska.

Přitažlivý

Vlastně nechápu, co přesně mě na vychrtlém, katastrofálně oblečeném výrostkovi, který se mi představil jako Milan, tak za­ujalo, slovy se to nedalo vyjádřit. Čekal na mě po otevírací době před hradem a s kytičkou kopretin v ruce mě znovu zval na rande.

Tentokrát už jsem nedokázala odmítnout. Byl prostě čímsi přitažlivý. Snad tím, jak v jednom kuse frajeřil, pokoušel se dělat jeden vtip za druhým, a se vším si věděl rady. Slovo problém se v jeho slovníku nevyskytovalo. Zato v tom mém hojně.

Nešlo si ani nevšimnout, jak moc na něj letí holky. „Hele, to je tvůj kluk? Ty s ním chodíš?“ vyhrkla druhý den průvodkyně Helena, štíhlá a dlouhonohá až běda.

„Jestli ne, tak já ho beru.“ Rychle jsem odvětila, že s Milanem spolu chodíme, ale vlastně jsem to nevěděla jistě.

Bála jsem se, že se řítím do průšvihu, protože chodit s klukem, na nějž se holky zběsile vrhají, na to bych fakticky neměla nervy. Další den jsem koukala z okna místnosti pro průvodce a všimla jsem si, že je tu zas.

Žárlivost

Přecházel po nádvoří. A hned se kolem něj rojilo pár ctitelek. Mlsně na něj z okna hleděla i Helena, která zrovna přicházela na nádvoří převzít si další skupinku návštěvníků hradu.

Nenechají ho na pokoji, řekla jsem si trpce, nadechla se a v nejlepších šatech, červených s bílými puntíky, zamířila ze schodů dolů. Zavolal: „Ahoj, princezno!“ Helena otráveně zařadila zpátečku a zvolala směrem ke skupince turistů:

„Tak kdo jde do hradu?“ Tak tohle kolo jsem vyhrála, řekla jsem si. Nechápala jsem, kde se ve mně berou ty tuny žárlivosti, ale tížily mě k neunesení. Milan o tom patrně neměl tušení, nevěděl, jak trpím.

Aby mi udělal radost, znovu šel se mnou a mou skupinou do hradu a odemykal veškeré místnosti, čímž mě zbavil spousty starostí. Řešilo se to opět na schůzi. „Soudružko průvodkyně,“ zuřil kastelán.

„Chápu to dobře, že jste pustila do placených prostor neplatícího návštěvníka?“ No tak samozřejmě. Pomáhal mi, tak ještě abych ho nechala za to platit.

Byla jsem tudíž za trest na dva dny přeřazena do pokladny, kam mi Milan přinesl limonádu, pytlík karamel a časopis Mladý svět. Byla jsem z něj nadšená, byl to vážně ideální kluk. Vzpomněla jsem si na knížku nazvanou Koho si troufám milovat.

Ale pořád jsem nevěděla jistě, zda si troufám milovat všemi obletovaného Milana. Ne snad proto, že by na něm bylo něco špatně. To kvůli těm zatraceným ženským.

Do nepohody

Naučil mě pískal na klíč od hradu daleko elegantněji a hlasitěji, než jsem to doposud uměla. Asi ani nemusím dodávat, že se to řešilo na schůzi. „Jsme v objektu nevyčíslitelné historické hodnoty, nejsme na pastvě!“ řval kastelán.

„Milane, oni mě vyhodí,“ šeptala jsem večer, když jsme seděli pod hradbami a koukali, jak plyne řeka. O dva dny později přišel kastelánovi dopis od důchodců z Třeboně, že prý jsem je prováděla a byli nadšení.

Výklad byl strhující, nekuňkala jsem jako mnozí jiní, ale hovořila nahlas a zřetelně, a ještě jsem staré paní obětavě pomohla ze schodů. Kastelán mě poprvé na schůzi chválil, a dokonce mě dával za příklad.

„Tak mě zachránil dopis od nějakých stařečků,“ hlásila jsem pyšně po práci Milanovi. „Nevyhodili mě, ale pochválili.“ Rozzářil se:

„A kdo myslíš, že ten dopis psal?“ A to už jsem věděla, že tohle je ten pravý kluk do nepohody, který mi bude stát po boku a se vším mi pomůže a poradí. Přesně takový je Milan dodnes. Už pěkných pár desítek let jsme manželé.

Vychovali jsme tři bezvadné děti a dnes se radujeme z vnoučat. Prošli jsme si i těžkými chvílemi, já ale vždy věděla, že mám vedle sebe muže, na kterého se mohu spolehnout!

Radka (62), jižní Čechy