Psala jsem nepřítomné mámě dlouhé, smutné dopisy. Někdy jsem si představovala, že se konečně vrátila a že jsme si padly do náruče.
Máma byla dobrodružka, táhlo ji to bůhvíkam, a bylo jí úplně jedno, že má doma malé dítě. Kdepak, sudičky se ke mně nezachovaly právě mile. Tátu jsem nikdy nepoznala a máma neměla špetku smyslu pro rodinný život. Vydržela to se mnou do mých čtyř let.
Potom se pod záminkou, že potřebuje nutně vydělat nějaké peníze, abychom se, ona a já, měly lépe a netřely bídu s nouzí, vytratila do ciziny.
Svou sestru, která mě dostala na starost, ujistila, že se do půl roku, nejpozději do roka, vrátí s penězi, které nám všem zajistí příjemné živobytí, a zmizela neznámo kam. Nevrátila se, ani o sobě nedala jakkoli vědět.
A tak jsem odmalička žila bez mámy, jen s mrzutou, staropanenskou tetou, o níž jsem byla přesvědčena, že mě nemá ráda. Možná mě trošku ráda měla, ale rozhodně to nedokázala dát najevo.
Občas naznačovala, že jsem jí zkazila život, jindy ve slabších chvílích připustila, že by se nejspíš nevdala i nebýt děcka, které jí bezcharakterní mladší sestra nechala na krku.
Vystrašená
Teta nebyla žádná krasavice a povahu měla všelijakou. A s takovou osobou jsem prosím vyrůstala. Takhle byly karty rozdané a nedalo se s tím nic dělat.
Byla jsem vykulená, vystrašená holčička, kterou vychovávala nepříjemná, přísná a lakomá teta, jíž zkrachovaly veškeré životní sny a plány. Neměly jsme peníze a bydlely v tetině malém baráčku, který byl všechno, jen ne pěkný.
Postaven byl někdy na začátku dvacátého století patrně z kdesi nalezených úlomků cihel, byl nepodsklepený, vlhký, místy až plesnivý. Střecha působila dojmem, že si ji koncem týdne odnese vítr, okna nešla otevřít a dveře zavřít.
Posměšky
Ne snad, že by ostatní spolužáci bydleli v luxusních vilách u teplých moří, ale tetina chaloupka byla příliš chatrná dokonce i na svou dobu a říkalo se jí strašidelný dům. Děti se mi chechtaly.
Ani moje oblečení nebylo právě tuzexové a posměšky vyvolával i fakt, že jsem po škole často chodívala pomáhat tetě do nádražní restaurace neboli nádražky. Lepší práci vzhledem ke svému základnímu vzdělání nesehnala.
Byla jsem zakomplexovaná holčička, každým dnem něčím zraňovaná. Posmívali se mi kvůli všemu. Kvůli tetě, která působila značně nesympatickým, ba až nepřátelským dojmem. Kvůli oblečení – vypadala jsem jako válečný sirotek.
Další Achillovou patou byl příšerně vyhlížející dům. Rovněž fakt, že máma utekla a otec byl neznámý, nepřispíval k mé dobré pověsti, stejně jako moje výpomoc v nádražce, kde na vařiči bublala dršťková polévka, kterou pak srkaly nejrůznější pochybné existence.
Pistole v šuplíku
Stahovala se sem podezřelá individua, zlodějíčci, překupníci a další. Od rána holdovali pivu a panákům a smlouvali si tu podezřelé kšefty. Ani nedokážu vylíčit, jak moc jsem se jich bála.
Někteří, zejména ten pergamenově žlutý v obličeji, se zlýma očima a ošklivým knírem, mě strašili i ve spaní. Teta měla v šuplíku pistoli z hračkářského krámu, z dálky vypadala jako opravdová. Pro nejhorší případy.
Občas tu zuřily rvačky, někdy opilci vytahovali nože, to pak teta křičela, že je ozbrojená a odhodlaná kvér použít. A já se v koutku třásla hrůzou a utírala si slzy.
Tohle nebylo prostředí vhodné pro dívku.Občas jsem si před spaním vytáhla tajný sešitek a psala tam dopisy pro mámu. Ptávala jsem se jí, kde je a kdy asi přijede.
Vyjádřila jsem naději, že jí cosi stále zabraňuje v návratu, třeba únos nebo tak, že v cizině pobývá nedobrovolně a stýská se jí po mně úplně stejně, jako mně po ní.
Třeba už zítra
„Jednou se setkáme,“ psala jsem. „Možná brzy. Třeba už zítra. Zaťukáš, slzy v očích, padneme si do náruče. Budeš moc hezká, ne taková jako teta. Ze starých fotek vím, že jsi krásná.
Sedneme si na tetin příšerný gauč z výprodeje, chytneme se za ruce a budeme si povídat a povídat. Celé dny. Celé týdny.
Bude dlouho trvat, než ti vylíčím, co jsem doposud dělala, ale ty mi budeš bez dechu naslouchat, protože tě to bude zajímat.“ Jenomže realita se od snů liší, mnohdy až dramaticky.
Máma nejenže se nevracela, ale začalo se povídat, že žije v západním Německu, kdosi to prý od někoho slyšel a ten někdo ji tam viděl. A v tom západním Německu se údajně živí jako prodejná žena. Těžko vyprávět, jak jsem si pak ve městě a ve třídě připadala.
V šoku
Můj život se stal nesnesitelným. Měla jsem nulové sebevědomí, špatně jsem se učila. Bylo vyloučeno, abych studovala, a to nejen kvůli penězům, ale i proto, že na studia nemám hlavu, jak zdůrazňovala teta.
Učila jsem se prodavačkou, a vše nasvědčovalo tomu, že mě čeká oslnivá budoucnost v nádražní restauraci po tetině boku. A pak se to stalo. Jednoho dne někdo zaťukal – ve dveřích stála máma. Hned jsem ji poznala. Byla, na rozdíl od tety, hezká.
A přesně jako v mých představách se mi vrhla do náruče. Byla zima, začal rok 1990. „Dřív to nešlo,“ plakala. „Emigrovala jsem, kdybych se vrátila, zavřeli by mě.“ Nedokázala jsem promluvit, byla jsem v šoku.
Mlčky jsem naznačila, ať jde do obýváku, kde seděla teta a zašívala si punčochy. I ona zvedla oči v němém úžasu. „Ivano?“ dostala ze sebe. „Co tady děláš?“ Matka pokrčila rameny: „Jsem tady doma. Jinou střechu nad hlavou nemám.
Necháte mě tady bydlet, prosím?“ Nezmohly jsme se na slovo. Mezitím si matka dovlekla do obýváku ošuntělý kufr a uvelebila se na gauči. „Je pravda, Ivano,“ zachraptěla teta, „žes pracovala v Německu jako prostitutka?“ Matka se zazubila:
„Nesmíš věřit všemu, co se povídá. Máte, holky, něco k jídlu? Padám hlady.“ Zamilovala jsem si ji od prvního dne. Bylo mi osmnáct. Čtrnáct let jsem ji neviděla. Nic jsem jí nevyčítala. Byla přátelská, srdečná, byla s ní legrace. Naprostý opak tety Hany.
Byla hezká, skoro krásná. Ale že by v cizině udělala štěstí? Nic tomu nenasvědčovalo. Vyjedla nám ledničku, v kufru toho moc neměla. Avšak moje sebevědomí vylepšovala den ode dne.
Jako hejkal
„Jak jsi ji to, Hano, oblíkala? Taková hezká holka, a vypadá jako hejkal. Pojď sem, holčičko, něco s tebou udělám. Hezky tě nalíčím. A vem si tady ty moje šaty. Páni, ty ti sluší!“ Matka ze mě udělala jiného člověka během týdne. Zkrásněla jsem.
A jeden hezký kluk, kterého jsem denně potkávala cestou do učňáku a s nímž jsme po sobě nesměle pokukovali, mě konečně oslovil. Jmenoval se Petr, chodil na průmyslovku a choval se ke mně moc hezky. Žádný posměch. Říkal, že jsem velice statečná holka.
Za necelý půlrok mě požádal o ruku. Řekla jsem ANO. Byl to nejhodnější člověk, kterého jsem během svého nedlouhého života potkala. Byla jsem si jista, že s takovým mě čeká pěkný život. „Cože? Svatba?“ Teta spráskla ruce. „A čím ji asi zaplatíš?
Nemáme ani vindru. A kde budete bydlet? Snad ne tady? Se mnou a tvojí matkou, která se nám sem násilím nastěhovala a nehodlá se hnout?“
Přeji ti lásku
Odvětila jsem, že si najdeme podnájem, a když budeme oba pilně pracovat, třeba se jednou zmůžeme na malý byt. Matka plakala, byla dojatá. „Přeji ti moc a moc lásky a štěstí, holčičko moje.
A protože jsem hned poznala, že jsi v jiném stavu, zároveň ti přeji, abys byla daleko lepší máma než já. A to ty budeš.“ Objaly jsme se a plakaly a plakaly. Pak se stalo navlas to, co jsem si kdysi představovala: držely jsme se za ruce a povídaly si a povídaly.
A potom se k překvapení nás všech ukázalo, že máma má přece jen něco našetřeno. Svatba se díky ní konala na zámku, všechno platila. Vedla mě hrdě k oltáři – a po hostině, když se předávaly dary, nám věnovala klíče od nového bytu.
Po tváři se mi kutálely slzy jako hrachy. „Těším se, až budu babička,“ šeptala mi. „Chci být ta nejvzornější babička na světě, když už jsem nedokázala být dobrou mámou. Všechno napravím, slibuju…“
Alena (53), jižní Čechy
