S manželem jsme si slíbili věrnost až do smrti. Byla jsem to já, kdo se bláznivě zamiloval a pošlapal všechno. Teď už vím, jaký poklad v něm mám.
Manžel byl o třináct let starší, ale z mé strany to byla láska na první pohled. Čím déle jsem svého muže znala, tím více jsem ho obdivovala, byl to neuvěřitelně laskavý, velkorysý a dobrý člověk.
Proto nechápu, jak se mohlo stát, že jsem najednou začala svého muže nenávidět, nedokázala ho vystát. Chtěla jsem na svém životě všechno změnit. A tehdy mi přišel do cesty ON! Evžen! Rozvedla jsem se a koupila si malý byt. Z Evžena jsem byla celá pryč.
Věřila jsem jeho slovům
Táta samoživitel s osmiletým synem ve vlastní péči. Spolu žili u rodičů. Byl o devět let mladší, ale opakoval stále dokola, že věk nehraje žádnou roli. A já mu uvěřila.
S jeho synem Honzíkem jsme se dali dohromady líp, než jsem doufala. Můj přítel sice tvrdil, že na tom mají největší zásluhu mé řízky, ale já to brala jako vtip.
Kdy bude svatba?
Krátce nato Evženovi umřel otec. Na pohřbu si mě prohlédla půlka jeho příbuzenstva. Všichni říkali, jak nám to spolu sluší, jak se k sobě hodíme. Dokonce zazněla otázka: „A kdy bude svatba?“ A ještě důležitější větu pronesla Evženova máma: „Jituško, co kdybys prodala ten byt a nastěhovala se k nám?“ A bylo to.
Naivní a hloupá
Svůj byt jsem prodala a začala se stěhovat k budoucímu manželovi. Část peněz jsme investovali do nového zařízení a před svatbou jsme si splnili svůj sen – dovolenou na Bali. Zbylé peníze jsem dala k dispozici Evženovi na naši svatbu, aby vše připravil.
Krátce po našem výletu na Bali odjel Evžen na služební cestu a já zůstala v bytě s jeho matkou a malým synem. Telefon mi nezvedal, komunikovali jsme jen přes zprávy. Když se vrátil, byl nějak podrážděný.
Připadalo mi to zvláštní, ale říkala jsem si, že má asi v práci problémy. Týden před svatbou jsem dorazila do práce a zapnula počítač. Vzápětí jsem dostala šok. Čekal tam na mě e-mail.
Můj drahý Evžen, po jehož boku jsem v noci spala a ráno se probudila, mi poslal e-mail. Text byl strohý. „Vystěhuj se. Bylo by dobré, aby sis pro své věci dojela do konce týdne.“ Pokoušely se o mě mdloby. „Jitko, co se děje?“ zděsila se šéfová.
Nebyla jsem schopná vydat hlásku. Ukázala jsem jí ten e-mail. „Vezmi si volno,“ řekla. Jenže já neměla kam jít. Vždyť jsem svůj byt prodala.
Azyl u kolegyň
Co budu dělat? Rozjela jsem se do Prahy, vysedávala tam po barech a prvním autobusem se vrátila domů. Do práce jsem dorazila dříve než ostatní. U počítače jsem usínala a vypadala hrozně.
Když se blížil konec pracovní doby a já nevěděla, kde budu spát, propukla jsem v pláč. Ani nevím, jak jsem to kolegyním řekla. Nemohli přijít Evženovi na jméno.
„Dnes můžeš přespat u mě,“ nabídla mi jedna z kolegyň. Tři dny jsem pospávala tu u jedné, tu u druhé kolegyně, a přemýšlela, co bude dál.
Druhá šance
Na malém městě se všechno rychle rozkřikne. Cítila jsem, jak se za mnou lidé otáčejí. Bylo jasné, že si to kolegyně nenechaly pro sebe. „Máš tady návštěvu!“ nakoukla šéfová čtvrtý den do kanceláře. Neochotně jsem vyšla na chodbu. A tam stál můj bývalý manžel.
Slzy se mi vhrnuly do očí. Objal mě kolem ramen a zašeptal: „Nezajdeme na oběd?“ Jediným slovem se nezmínil o mém úletu a o tom, jak moc jsem mu ublížila. Ráda jsem si ho vzala znovu – nejúžasnějšího muže svého života.
Jitka M. (61), Sokolov
