Bylo několik dní před Vánocemi a já jsem ztratila peněženku. Myslela jsem si, že nadobro, ale pak mi zavolalo neznámé číslo.
Když mi i druhé manželství ztroskotalo, už jsem ztratila zájem hledat nějaký dlouhodobý vztah. Bylo mi padesát let a ztratila jsem o opačném pohlaví veškeré iluze.
Dva muži, o kterých jsem si myslela, že s nimi strávím zbytek života, mě nakonec zklamali a potřetí už jsem to nechtěla zkoušet. Nadvakrát zlomené srdce mi bohatě stačilo.
Chlap mi nescházel
Zvykla jsem si na to být sama – i když jsem vlastně nikdy úplně sama nebyla. Měla jsem celkem tři děti, v té době sice už dospělé a samostatné, ale byli jsme spolu v neustálém kontaktu. Často jsme se navzájem navštěvovali.
Také jsem se hodně scházela s bývalými kolegyněmi a dalšími kamarádkami. Chodili jsme do kaváren, vináren, wellness i za kulturou. Rozhodně jsem se tedy nenudila a vlastně jsem ani nijak nestrádala.
Ale v době, kdy se ve městě začala objevovat vánoční výzdoba a z obchodů se ozývaly vánoční koledy, mi začalo být trochu teskno u srdce.
Kde mám peněženku?
Několik dní před Štědrým večerem jsem se vydala na nákup dárků. Jela jsem autem a zjistila jsem, že mi dochází benzín. Nebyl to zase tak velký problém, zajela jsem k nejbližší pumpě a natankovala. Přijela jsem k nákupnímu centru a tam se mě zmocnilo zděšení.
Nemohla jsem najít peněženku. Prohledala jsem celé auto i všechny kapsy své zimní bundy, ale bez výsledku. Peněženka byla pryč. Když pominul první záchvat paniky, začala jsem přemýšlet, kde jsem mohla peněženku ztratit.
Jediné místo, které se nabízelo, byla ona čerpací stanice. Tam jsem ještě platila za benzín. Vzpomněla jsem si, že jsem si pak dala peněženku do kapsy. Musela mi tedy vypadnout cestou k autu nebo při nastupování.
Naděje pohasly
Vrátila jsem se k benzínové pumpě, ale moje naděje tam definitivně pohasly. Prodavačka, které jsem platila, nic nevěděla, a pokud někdo peněženku našel, určitě si ji nechal. V poctivé nálezce jsem moc nevěřila. Jak se ale ukázalo, tak jsem lidem křivdila.
Měla jsem na sebe vztek
Zlobila jsem se na sebe, protože v peněžence jsem měla nejen hotovost, ale i platební karty. Doklady jsem naštěstí zvyklá nosit jinde. Ani jsem nevěděla, komu bych se s tím trápením svěřila. Styděla jsem se za svoji chybu.
Navíc byl víkend, takže jsem neměla možnost všechno hned nějak operativně vyřešit. Nezbývalo než se vydat domů.
Poctivý nálezce
Zrovna ve chvíli, kdy jsem odemykala dveře od bytu, mi náhle zazvonil mobilní telefon. Bylo to neznámé číslo. Myslela jsem si, že mi zase bude někdo vnucovat nějakou nabídku, takže jsem váhala, než jsem hovor přijala.
Příjemný mužský hlas se ujistil, komu se dovolal, a pak mi řekl něco, nad čím se mi hned srdce rozbušilo radostí.
Poslední vizitka
Dotyčný totiž přijížděl zrovna k oné benzínové pumpě ve chvíli, kdy jsem ji opouštěla. Spatřil moji peněženku, jak leží na zemi, ale než mě stačil upozornit, už jsem odjela pryč. Protože nevěděl, jak by mě našel, chtěl peněženku odevzdat na policii.
Pak ale našel v jedné přihrádce zastrčenou vizitku, poslední, co mi zůstala. A na té bylo i moje telefonní číslo na mobil. S poctivým nálezcem jsem se za čtvrt hodiny setkala na parkovišti jednoho nákupního centra. Stalo se něco nečekaného.
Jakmile jsem na něho pohlédla, okamžitě jsem se do něho zamilovala. Nemělo to nic společného s vděčností za to, jak se zachoval. Byl to prostě typ muže, o jakém jsem vždycky snila.
Pozvání na kávu
Chvíli jsme na sebe oba hleděli, jako bychom zapomněli, proč jsme se vlastně setkali. Potom se Viktor, jak se mi muž představil, usmál a podal mi moji ztracenou peněženku. Zeptal se, jestli by bylo moc drzé chtít, abych přijala pozvání na kávu.
Nemusel mě vůbec přemlouvat. Moje radost nad tím, že všechno dobře dopadlo, tím byla ještě znásobena.
Musel to být osud
U kávy jsem pak zjistila, že Viktor je rozvedený a momentálně nikoho nemá. V jeho očích jsem viděla zájem. Stejně jako ho on musel vidět v těch mých. Tohle naše setkání byl prostě osud, a tak moje předsevzetí, že už do žádného vztahu nepůjdu, vzalo za své.
Krásných pět let
Věřte, nebo ne, ale Vánoce jsme už slavili spolu, ačkoliv jsme se znali ani ne dva týdny. Potřetí mě do svatební síně asi už nikdo nedostane, ale s Viktorem jsem už více než pět let a pořád si skvěle rozumíme.
Na náš vztah žádný papír nepotřebuji – oddací list vám stejně lásku muže nezaručí, o tom jsem se už koneckonců nejednou přesvědčila. A každý rok, deset dní před Vánoci, máme s mým osudovým mužem jednu oslavu navíc!
Blanka D. (56), Brno
