Školní sraz po letech byl příčinou mých nočních můr. Zdálo se mi o protivné spolužačce, která mě šikanovala celou základku.
Nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že se s ní buď nesetkám, nebo že se za tolik let přece jen změnila. Ani jedno z toho se mi nesplnilo! Byla to taková malá potvůrka, která se změnila ve velkou potvoru. Moje spolužačka Hana. Vysoká, kostnatá a hrůzu budící.
Tedy alespoň já se jí bála. Hodně! Na ostatní se usmívala a udělala, co jim na očích viděla. Mě vyloženě týrala.
Moje noční můra
Pomlouvala mě, kde mohla, a taky občas nečekaně dloubla do žeber nebo podrazila nohu. Jednou do mě před školou vrazila tak nešikovně, že jsem upadla a zlomila si nohu.
Zorganizovala pro mě sbírku na velkou kytici, donesla mi ji až do nemocnice, kde se mi vysmála do očí. Vyhrožovala, že pokud ceknu, pomstí se mi a bude to ještě mnohem horší. Nakonec ještě za tu kytku dostala pochvalu od třídní učitelky.
Prý jaká je hodná a empatická! Nedá se říct, že bych ji měla jen nerada. Já ji přímo nenáviděla. Jen když jsem si na ni vzpomněla, rozbolela mě ukrutně hlava. Později, už coby dospělá, jsem nemohla mluvit s nikým, kdo by se jí, byť vzdáleně, podobal. I to její jméno jsem nesnášela!
Byla stále stejná
Tentokrát jsem se rozhodla svému strachu čelit a na třídní sraz jít. Přece se jí po tolika letech nebudu stále tak dětinsky bát! Byla tam, v celé svojí kráse. Ona se snad vůbec nezměnila. Stále stejné vlnité vlasy, stále ten špičatý nos nahoru.
Stále to povýšené chování. „Ahoj, Zuzano, tak jak se máš?“ zeptala se mě a bouchla mě do zad tak, že jsem na sebe vyšplíchla sklenici vína. Červeného! Chtělo se mi plakat, ale ovládla jsem se.
„Dobře!“ odpověděla jsem a zaryla jí podpatek do holého palce u nohy. Sykla bolestí a já se usmála: „Promiň!“ Spokojená jsem ale nebyla. Chtělo to vymyslet něco lepšího, čím bych tu zpropadenou holku vytočila. A vrátila jí všechny ty ústrky.
Zvítězila jsem
Šla jsem si ke švédskému stolu pro obložený chlebíček. Bramborový salát jsem pěkně nenápadně vyklopila na Haninu židli. Ta se spokojeně usadila. Až po chvíli se začala vrtět. A tvářit se divně. Mastný salát musel vytvořit na jejím pozadí pořádný flek.
Seděla a nevěděla, co dělat. „Ty, Hanko, nechceš přinést kabát? Přece tady nebudeš chodit s takovým flekem na zadnici,“ řekla jsem výsměšně a jí to došlo. Jak bych mohla o tom fleku vědět? Vždyť se ještě ani nezvedla ze židle. Němě přikývla.
Odešla a mně se ulevilo. Hana se nezměnila, ale já ano. Už se nenechám týrat! Už se o sebe umím postarat!
Květa T. (56), Kroměříž
