Všechny jsou skvělé a krásné, ty mé vnučky. Ale aby mi kvůli tomu někdo záviděl? Nemohla jsem svoji sousedku pochopit.
Ne že bychom byly nějaké skvělé kamarádky a navštěvovaly se každý den. Ale za ty roky, kdy jsme byly sousedkami, jsme se znaly celkem dobře. Občas jsme se sešly na kávu a občas jen tak před domem. Na kus řeči, jak jsme tomu říkávaly.
Měla krasavce
Sedly jsme si na lavičku, společně zdrbly svoje další sousedy a odebraly se spokojeně domů, každá ke svému manželovi. Ona měla o dost mladšího chlapa, celkem krasavce. Sportovce. Se svým notně drahým kolem byl snad úplně srostlý.
Samozřejmě nekouřil a hodně o sebe dbal. Dokonce si nechal udělat melír na vlasy! I když to zní dost podivně, moc mu to slušelo. I oblečení měl vždy moderní, ale ne nijak přehnaně a nápadně výstřední. Ona s ním musela držet krok a dalo jí to hodně práce.
Dost často se týrala hlady, jen aby nepřibrala. S mým mužem se ten její nedal srovnat. Myslím vizáží, nikoli povahově! Byla jsem to já, kdo mohl závidět. Ale mně byla závist cizí. Přála jsem jí ho! Vždyť mně taky nic nechybělo.
Manžel byl na mě vždycky moc hodný a na děti i vnoučata taky. Navíc, celkem slušně vydělával, tak na co bych si mohla stěžovat? Snad jen na ten jeho pupík, který mu utěšeně rostl. Už si skoro nedokázal zavázat ani tkaničky.
Kupoval si boty na suchý zip a maskoval to vždycky tvrzením, že právě tyhle boty se mu líbí.
Vysmívala se mi
Bylo mi to jedno, mělo to i svoje výhody. Já se týrat hlady nemusela a klidně jsem si mohla dovolit, třeba přes svátky, nějaké to kilo také přibrat. Ale přece jen. Zdraví máme jen jedno!
A tak jsem i já nenápadně dbala na to, abychom nebyli oba jako koule tuku. Sousedka Míla kvůli naší prostorové plnoštíhlosti do mě dost nevybíravě šila. Prý by nás chtěla vidět večer v ložnici! Tak to už bylo od ní vyloženě drzé. Co jí je do toho?
Bylo mi to trapné, a abych odvrátila řeč k jinému tématu, začala jsem vychvalovat svoje vnoučata. Měli jsme zatím čtyři holky, ale stále jsem věřila, že se nějaký kluk ještě podaří. Chválila jsem je, jak jsou holky na mě hodné a jak rostou do krásy.
Ta jedna vyhrála jakousi školní miss a další vítězila v gymnastice na všech závodech, kterých se dosud zúčastnila. Ani ty nejmenší nezůstávaly pozadu a dělaly nám radost. Byly takové usměvavé a pozitivní.
Nic si nenutily a netrpěly nějakými záchvaty vzteku, jak to dneska u dětí bývá, když nedostanou to, na co ukážou. Sousedka sice kývala, ale já si všimla, že moji chválu nese nelibě. Tvářila se, jako by kousla do kyselého jablka. Nedokázala jsem to pochopit. To jí vadí malé děti?
Pomlouvala, kde jen mohla
Za pár dnů mě zastavil soused z vyššího patra. Nasadil takový starostlivý výraz. Prý mě lituje, když jsou holky tak nemocné. Zůstala jsem na něho koukat s otevřenou pusou. Netušila jsem, o čem mluví. Prozradil mi, že mu Míla řekla, že mají dědičnou chorobu.
Taková nehorázná a zlá lež! Jak něco takového mohla vypustit z úst? Později mi zase jiná sousedka sdělila, že když má ta moje nejstarší vnučka problémy s drogami, úplně chápe, že to přede mnou její rodiče tají, abych neměla starost. Tak to už bylo příliš!
Ale v očích Míly ne. Ještě s pomluvami neskončila. Rozhlásila po domě, že chodím do školy, kde vnučky studují, a rozdávám úplatky učitelům. Prý bonboniéry, láhve drahého alkoholu, a dokonce i nějakou tu kosmetiku. Jen aby mhouřili oči!
Šokovala jsem ji
Já tam skutečně chodila, ale za kamarádkou, co pracovala v bufetu. Pohár mojí trpělivosti přetekl. Tohle si žádalo odvetu. Vzala jsem kamínek a hodila jí ho do okna. Sklo to vydrželo, jen trochu prasklo.
Potom jsem umístila velký kus bahna na její rohožku a nakonec jsem jí chtěla vypustit duše u kola. No, propíchala jsem je nakonec, aby to bylo rychlejší. Zazvonila jsem na sousedku, které hned padl zrak na ušpiněnou rohožku.
Než se stačila podivit, spustila jsem: „To ti udělaly moje vnučky. To víš, projde jim to. Všichni nad nimi drží ochrannou ruku. Jo, a taky máš rozbité kolo, kdybys to ještě nezjistila!
A pozor, bude to pokračovat, dokud s těmi pomluvami neskončíš!“ Podívala se na mě zlýma očima, ale já těma svýma neucukla. Musela vidět, že to myslím vážně.
Ulevilo se mi
Otočila jsem se k ní zády a odkráčela. Doma jsem uslyšela za zdí křik. To si asi sousedka všimla praskliny na skle ve vedlejším pokoji. Když jsem se těm starším vnučkám přiznala, byly zděšené. Já ale ne. „Nebojte, přiznám se, že jsem to byla já.
To jen jedna protivná ženská potřebovala dostat za vyučenou. Nemohla jsem si pomoct!“ Smála jsem se a ony na mě nevěřícně koukaly. Nemohly pochopit, co se to s jejich babičkou stalo. Já si ale byla jistá. Nemá cenu v sobě dusit křivdy!
Milada T. (57), Karlovy Vary
