Bylo mi jí líto a skočila jsem jí na lep. Začalo to svačinami a skončilo penězi. Přes varování jsem jí věřila, domnělé chudince.

Nastoupila k nám nečekaně a hned vzbudila moji lítost. Neměla svačinu a doma si prý zapomněla peněženku. Bylo jasné, že se s ní o jídlo rozdělím. A aby toho nebylo málo, dostala i pozvání na oběd.

Moc jí v jídelně nechutnalo, ale já ji v duchu omluvila a svedla to na její trému z prvního dne v zaměstnání. Měla za úkol zjistit, zda se nedá někde ve výrobním postupu ušetřit. Tedy přeloženo, zda by podnik nemohl pár lidí propustit.

Pořád si půjčovala

V podstatě nás všechny měla ve svojí moci, jak nám dost často, na můj vkus, zdůrazňovala. Kolegové mě před ní varovali, prý je nebezpečná, ale já se jim smála. Jak může být taková chudinka nebezpečná? Vždyť byla, dle mého mínění, úplně neškodná.

Žila sama, manžel jí utekl a děti se s ní nestýkaly. Chodila ve stále stejné, notně oprané košili. A pořád byla švorc. Půjčovala si drobné na kávu, a někdy dokonce i na nákup. Peníze si půjčovala často i od jiných, vlastně všech, kteří jí byli ochotní půjčit. Těch ale bylo stále míň.

Koukala na mě zle

„Proč se o ni staráš? Vždyť má výplatu jistě o dost vyšší než ty,“ divil se manžel a kroutil hlavou. Po nějaké době mě zase jedna dlouholetá kolegyně dokonce obvinila, že u Karly šplhám, aby mě nenechala taky vyhodit. Dotklo se mě to. Za co mě má?

Hned další den přišla Karla s tím, zda bych jí něco neupekla, že dostala chuť na bábovku. Byla jsem vzteklá a odsekla jsem jí: „Proč si ji tedy nekoupíš?“ Koukla se na mě zle. Poprvé za celou dobu jsem si všimla, jak se jí změnil výraz ve tváři. Od nenápadné chudinky v nenávistnou, zapšklou ženskou.

Ukradla jsem jí výkazy

Usmála se na mě křivě a procedila mezi zuby: „Uvidíme, kdo se tady bude smát naposled!“ Uvědomila jsem si, že v něčem měla kolegyně přece jen pravdu. Ona mě opravdu může nechat vyhodit! Zmocnila se mě hysterie. Co bych si počala?!

Když si odešla zakouřit, vrhla jsem se k jejímu stolu. V rychlosti jsem prolistovala její agendu a zjistila jsem, že u nás všech má podrobné poznámky, jak se tváříme, co děláme a co ne a kdo jí kolik půjčil a jak ochotně.

Popadla jsem její materiály i ty poznámky a schovala si je do kabelky. Potom jsem šla číhat na šéfovou. Jako abych ji náhodou potkala na chodbě. Podařilo se! „Paní šéfová, nerada ruším, ale jak je to s tou naší Karlou? Ona skoro nic nedělá a vyhrožuje, že nás nechá propustit!“

Odešla škodit jinam

Šéfka zrudla vzteky. Za její práci totiž ve finále zodpovídala právě ona! Jako rozlícená saň vlítla k nám do kanceláře. Karla byla ještě notně cítit tabákem, zrovna usedala ke stolu.

„Chci vidět vaši práci!“ zavelela šéfka a Karla jen tak po hmatu jí chtěla podat svoje výkazy. Nikde nic! Hledala v šuplících i pod stolem. Marně, samozřejmě. Šéfka se mlčky otočila a notně hlasitě bouchla dveřmi.

„No, uvidí se, kdo poletí,“ zašeptala jsem jí do ouška. Probodla mě pohledem, ale nebylo jí to nic platné. Na konci měsíce obdržela výpověď. Ani jí to prý nebylo líto. Vytahovala se, že peníze nepotřebuje. Zdědila prý několik činžáků!

Nevím, zda mluvila pravdu, ale já jí k té výpovědi upekla tu její vytouženou bábovku! Aby měla co jíst, než obalamutí někoho dalšího!

Klára P. (59), Vsetín