Nejkrásnější překvapení mého života. Kdo by to řekl, že nám táta po smrti maminky přivede tak úžasnou ženu. Za to, jaká jsem, vděčím jen jí!

Příběh, který se mi stal, vypráví o tom, že i v nejtěžší chvíli existuje naděje, že bude zase líp! Maminka nám zemřela, když mi bylo dvanáct, a sestře Lucince devět. Táta si od té doby nebyl schopný najít žádný vztah. Maminku totiž opravdu miloval.

„Mámu nám žádná nenahradí,“ říkával a my ho v tomhle postoji podporovaly. Učila jsem se docela dobře, dostala jsem se na střední zdravotnickou školu. Ani sestra neměla ve škole potíže. Když jsem ale byla ve třeťáku, byla jsem dlouho nemocná a látka mi chyběla. Nezvládala jsem a vypadalo to na opakování ročníku.

To se oslaví!

Lucka končila základku a taky potřebovala lepší prospěch. Prostě jsme sháněli někoho, kdo by nás doučoval. Tehdy tátovi kolegyně z práce dohodila svou kamarádku, učitelku z gymplu. Jmenovala se Vendula a byla moc milá.

Měla dar vysvětlovat i hodně obtížné učivo. Díky ní jsem všechno dohnala a opakování ročníku zažehnala, sestra se dostala na gymnázium. To se muselo oslavit! Připravily jsme Vendule dárečky jako poděkování za její trpělivost, a pozvaly ji na sobotní oběd.

I táta byl moc rád. Naše učitelka dorazila, soukromý večírek se vydařil, všichni jsme se bavili, dokonce i táta se smál. Návštěva paní učitelky se protáhla do pozdních večerních hodin. Se sestrou jsme už dávno šly spát.

Láska si ho našla

Za dva měsíce se u nás Vendula objevila zase. Táta si nás, dcery, posadil před sebe, vzal Vendulu za ruku a povídá: „Od máminy smrti je to poprvé, co k někomu, kromě vás, něco cítím.“ Uběhl rok a ti dva se vzali. Táta se úplně změnil.

Stal se z něj veselý a vtipný chlap a po zamračeném morousovi se slehla zem. Časem jsme se dočkali malého brášky Filipa. Naše macecha byla úžasná náhradní máma! S její podporou jsme obě – já i sestra – studovaly dál.

Já na porodní asistentku, a Lucka dokonce zvládla vysokou školu. Dnes je Vendula skvělou babičkou našich dětí.

Linda (54), Olomouc