Nejspíš to byla naše chyba, že se náš syn stal starým mládencem, který stále jen seděl doma „za pecí“. Bála jsem se, že se vnoučat nedočkám.

Syn Matěj byl vždycky trochu introvert. Neměl moc kamarádů, sport ho nebavil, doma si celé dny lepil letadýlka. Byl jedináček, milovaný a rozmazlovaný. Taky jsme ho z domu nevyháněli a nesnažili se mu hledat nevěstu.

Když mu bylo třicet, stále jsme si říkali, že času na ženění má dost. Jenže pak přišla čtyřicítka. Začali jsme se bát, že se nikdy nedočkáme vnoučat. A co víc?

Lidé si na nás začali ukazovat prstem a občas jsem musela v konzumu nebo na ulici překousnout nějakou tu ironickou poznámku. Když jsem měla třídní sraz, ukazovaly si tam mé spolužačky fotky svých vnuků a dmuly se pýchou. Bylo mi z toho smutno.

Kačenka

Když jsem přišla domů, obrečela jsem to. „Nic si z toho nedělej. Asi to tak má být,“ utěšoval mě můj muž. Smířili jsme se s tím, že z nás prarodiče asi nikdy nebudou. A když člověk přestane po něčem toužit a trápit se tím, tak se mu jeho sen splní.

Před třemi lety přijela k nám do vsi za příbuznými jedna maminka samoživitelka se čtyřletou dcerkou. Kačenka byla moc milá, taková zvídavá breberka, která se každého na něco ptala. Našeho Matěje si oblíbila. Jak ho viděla, běžela k němu a už na něm visela.

Není pozdě!

A slovo dalo slovo, párkrát se vzájemně navštívili, a když se chystala Eva se svou Kačenkou odjet, nabídl se náš syn, že je do města odveze autem. Byli jsme překvapeni, že udělal takové gesto, a pak ještě víc, když se vrátil domů až ráno.

Už jsme se báli, že měl cestou nehodu. Za měsíc nám oznámil, že Eva s Kačenkou k nám přijedou na návštěvu. Od té doby u nás trávily každý víkend. Když nám na Vánoce syn řekl, že z nás bude babička a dědeček, i manželovi vyhrkly slzy.

Dnes se radujeme nejen z úžasné Kačenky, kterou si syn osvojil, ale i z jejího mladšího bratříčka Jonáška. Konečně jsme šťastná rodina!

Marie (67), Vysočina