Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy se vedle mě v posteli objevil manžel. Měl být na služební cestě. Ráno mě probudila smutná zpráva.
Měla jsem ve zvyku na chalupě spát u pootevřeného okna a nechat do ložnice pronikat vůni nedalekého borovicového lesa. Spolu s nočními zvuky zvířat mě ukolébala do bezesného spánku. Napůl jsem procitla.
Mé levé chodidlo bylo vzápětí atakováno jemným dotekem něčeho měkkého. Další doteky pokračovaly na mém palci u nohy. Byly to polibky. Začala jsem procitat docela. Polibky pokračovaly dál.
Zahrnoval mě polibky
Usmála jsem se. Takhle si moje nohy cení můj manžel David. Trochu jsem se polekala, že se tu objevil na chatě, když se měl ze služební cesty vrátit až zítra. Polibky jeho úst lehce šimraly a donutily mě nohu vtáhnout znovu pod cíp peřiny.
Ale polibky byly neodbytné. Zašeptala jsem ještě v polospánku jméno svého manžela. Pak jsem ucítila známou vůni jeho těla. Používal nezaměnitelnou vodu po holení.
Milovali jsme se celou noc
Polibky se sesypaly na mé koleno. A jakmile se dotkly mého spodního prádla, sklouzly dolů ke druhé noze. A tam se dělo to, co s první. Měkké doteky podobné sametu dobývaly moji štíhlou dlouhou nohu.
David mé nohy prostě zbožňoval a já zase jeho pozornost, kterou jim vždy při milování věnoval. Otevřela jsem oči. Davidova hlava se objevila v blízkosti mé tváře a políbila mě na ústa. „Davide, co tu proboha děláš?“ zeptala jsem se.
„Mám na tebe strašnou chuť,“ zašeptal mi do ucha. Objala jsem jeho tělo. Milovali jsme se dlouho a vášnivě.
Místo bylo ustlané
Někdy nad ránem jsem znovu usnula. David podřimoval vedle mě. Znovu mě ukolébal do spánku vlahý noční vzduch. Ráno jsem se probudila o několik vteřin dříve, než se ozval na mém nočním stolku mobil. Skoro jsem leknutím nadskočila.
Zjistila jsem, že jsem v posteli sama. Trochu mě mátlo, že strana vedle mě, kde spal David, byla zastlaná tak vzorně, jako kdyby tu v noci David nebyl. Pak jsem se věnovala smutnému hlasu na druhé straně. Volala mi tchyně.
To mě už samo o sobě překvapilo, neboť jsme spolu nepěstovaly zrovna ukázkový vztah. „Verunko,“ začala sladce, což mě překvapilo podruhé. Nikdy mi tak neřekla. „David zemřel, měl autonehodu,“ zaznělo z mobilu jako poprava.
Úzkost mi stáhla plíce tak, že jsem na nějakou dobu zapomněla dýchat. Do očí mi měly vhrknout slzy, ale ty nepřicházely. Následoval šok. „Ale vždyť tady David byl!“ zvolala jsem a pak se nechápavě zeptala, kdy se to stalo. „Včera večer na silnici!
Pršelo a bylo špatně vidět. Nehodu ale nezavinil on,“ slyšela jsem už z propastné dálky. Mobil mi vypadl z ruky a já ho nechala ležet na koberci. Pochopila jsem, co se stalo. Davidův duch se se mnou přišel o půlnoci rozloučit.
Veronika B. (55), Plzeň
