Domů     Musela jsem si tu holčičku vzít a on ani nemrkl…
Musela jsem si tu holčičku vzít a on ani nemrkl…
8 minut čtení

Chtěla jsem být dětem ve škole nejen příkladnou učitelkou, ale i kamarádkou. Jedna holčička ke mně však přilnula jaksi až příliš.

Coby čerstvě vystudovaná učitelka jsem před dávnými časy nastoupila do svého prvního zaměstnání, venkovské malotřídky v pohraničí. V té době jsem se cítila nanejvýš šťastná.

Vystudováním vysoké školy jsem splnila sen sobě i rodičům, kteří na mě byli náležitě pyšní. Měla jsem snoubence, citlivého, laskavého mladíka, absolventa průmyslové školy, který se živil jako konstruktér. Oba jsme již vydělávali a svatba byla na spadnutí.

Co víc jsem si mohla přát? Přát si víc už by fakticky bylo do nebe volající rouhání, neskromnost. I děti v základní škole mě měly rády, snažila jsem se nebýt pro ně jen učitelkou, ale i rádkyní a chápavou kamarádkou. Práce mě zcela naplňovala.

Jedno děvčátko, tehdy chodilo do druhé třídy, ke mně přilnulo snad až příliš. Vlastně kdo by se divil – nemělo maminku. Holčička se jmenovala Táňa a vyrůstala jen s tatínkem.

Ten se o ni naštěstí dojemně staral, chodil na třídní schůzky a vzorně se školou spolupracoval. Na Táňu mohl být hrdý, dobře se učila a nadmíru slušně se chovala.

Jako vrabčák

Jednou psaly děti sloh na téma Proč chodím rád/a do školy. Nad některými sešity jsem skoro plakala, nejvíc jsem však slzela nad Tániným. „Paní učitelka je úžasná,“ psala. „Rozumí mi, hezky si povídáme, je na mě hodná.

Kvůli ní chodím do školy ráda.“ V takových okamžicích člověk cítí, že jeho práce má hluboký smysl. Zároveň mě napadlo, jak je kruté, že tak malé dítě nemá matku a že život opravdu není spravedlivý.

Já jsem měla vždycky všechno, žije se mi dobře, plní se mi přání, a malé Táně se hned na životním startu stala obrovská tragédie. Na takové věci je lepší nemyslet. Ale jak říkám, Táňa si mě velice oblíbila.

Někdy se ke mně přidala cestou do školy, jindy na mě zazvonila, vhopkala dovnitř jako vrabčák a žadonila, ať jí vyprávím příhody z dětství, přečtu něco hezkého nebo ji aspoň nechám listovat ve starých albech. Jednoho dne přišla s myšlenkou, která mi vzala dech.

V soukromí mi tykala, neměla jsem odvahu ji odkázat do patřičných kolejí. Povídá: „Co kdyby sis vzala mého tatínka za muže? To bys byla moje maminka. To by byla nádhera!“

V rozpacích

Snažila jsem se to obrátit v žert. Usmívala jsem se a v rozpacích vrtěla hlavou: „To přece nejde, Táničko. Tvůj tatínek má svůj život, určitě vzpomíná na maminku, a já mám také svůj život. Budu se vdávat, víš?“ Sklopila oči a zesmutněla.

Cítila jsem se jako největší bídák v kraji, ale jinou odpověď jsem jí dát nemohla. „Škoda,“ vzdychla.

„Už několikrát si mi zdálo, že jsi moje maminka.“ Přistrčila jsem k ní makové buchty a čaj, aby na předmět hovoru raději zapomněla, ale ona se k němu vracela po celou dobu návštěvy. Bylo mi to nepříjemné a nevěděla jsem, co říkat.

Sáhla jsem po knížce pohádek, to jí naštěstí odvedlo pozornost jinam, do dalekých království, kde to ve zlatých zámcích se zahradami plnými cizokrajných květin všechno vždycky dobře dopadne.

Zasněně naslouchala a možná si představovala, že je malou princeznou, kterou moudrý král a vlídná královna milují a hýčkají.

To jediné

Tánina tatínka jsem znala jen z několika setkání. Byl to starší, zachmuřený pán, otcem se stal evidentně dost pozdě. Působil smutně, skoro nikdy se neusmíval a těžce chodil, napadal na nohu.

Ale když jsem mu popisovala, že Táňa je bystré a milé děvčátko a že ji škola baví, tvář se mu pokaždé rozjasnila. „Ona je to jediné, co mi na tomhle světě zbylo, paní učitelko,“ hlesl.

Byl to lesní dělník, po úrazu kulhal a na chléb vezdejší si vydělával všelijak. Prodával jablka, hrušky a doma vypěstovanou zeleninu, nabízel, že leccos lidem v domácnosti opraví, byl zručný. S Táňou žili skromně.

O manželce jakživ neřekl ani slovo, vytušila jsem, že zemřela buďto při porodu anebo v době, kdy byla holčička ještě miminko.

Sirotek

Můj snoubenec mi sem tam jemně vytkl, že na práci myslím až příliš. „Nosíš si práci domů, to vyčerpává,“ mínil. Odpověděla jsem, že už jsem prostě taková. „Taková přecitlivělá,“ upřesnil to můj Jaroslav. Jak moc, to se mělo brzy ukázat.

Nadcházející školní rok byl úděsný, nejvíc pro Táňu a pro mě bohužel též. Ta malá holčička, která vyrůstala bez matky, ztratila ve třetí třídě základní školy i otce, zemřel na následky pracovního zranění, které utrpěl před časem v lese při kácení stromů.

Z Táni se stal sirotek a ze mě uzlíček nervů. Bušila na mě, když jsem usínala, křičela, že tatínek umřel a že si pro ni přijdou. „Už mě chtěli naložit do auta, utekla jsem,“ vzlykala, až se jí třásla ramena. Plakala, dokud si pro ni nepřišel milosrdný spánek.

Dívala jsem se na ni, jak spí v mé posteli, a slzy se mi koulely po tváři. Taková krutost! Taková malá! Sotva otevřela oči, volala tátu. Když si uvědomila, co se stalo, znovu se dala do pláče. „Přijdou si pro mě,“ opakovala stále dokola. „Někam mě zavřou.

Do chudobince, říkala stará paní Blažková. Opuštěné děti se zavírají do chudobince.“ Namítla jsem polohlasem: „Dnes se tomu říká dětský domov, Táničko.“ Křičela: „Nechci do domova! Jsou tam zlí lidi, budou mě tam mlátit!“ Bylo mi nanic.

Hlavou mi běželo, jak bylo fajn být šťastná. Protože teď už nejsem. V té chvíli jsem najisto věděla jen jedinou věc: že Táňu nedám. I kdybychom měly jen my dvě stát proti celému světu.

Studená plotna

Ráno na mě zvonil místní policajt. Před týdnem jsme spolu tancovali na zábavě, říkala jsem mu Bohouši a byli jsme nejlepší kamarádi. Teď se tvářil komisně. „Vydejte dítě,“ řekl. Bitva začala. Odcházel s prázdnou.

Vysvětlila jsem mu, že coby učitelka jistě vzbudím důvěru úřadů. „Táničku si osvojím,“ vysoukala jsem ze sebe. Hlas se mi třásl. „Do té doby zůstane u mě. Je to malá holčička, zhroucená ze smrti otce.

Chcete, aby doživotně skončila na psychiatrii?“ Policista Bohouš smutně zavrtěl hlavou, nic takového nechtěl. Tušil však potíže. „Příbuzné nejste. To se úřadům nebude líbit,“ chmurně prorokoval.

„Chcete-li mi ji odebrat, musíte se uchýlit k násilí,“ štěkla jsem, čímž jsem se ho zbavila. Prohlédl si mě se směsicí vzteku a obdivu a nastartoval vůz. Oddechla jsem si. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Shodou okolností byla pěkná neděle a můj snoubenec Jaroslav byl pozvaný na oběd. To, že jsem ho ve víru stresujících událostí nestihla uvařit, bylo ještě to nejmenší.

„Já říkal, že si nemáš nosit práci domů,“ zaúpěl, když spatřil ve svém křesle plačící holčičku. Rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše a zachrčet: „To není práce, Jaroslave. To je sirotek, kterého si osvojíme.

Přišla o maminku a včera o tátu.“ Bylo dlouhé ticho. Zavřela jsem oči. Teď odejde, běželo mi hlavou. Odejde a už ho nikdy neuvidím. Zničila jsem si život. Když jsem oči otevřela, zjistila jsem, že horečně pátrá ve špajzu se slovy:

„A co bude naše dítě, chudinka, obědvat? A co budu obědvat já? Plotna je studená.“ A tak jsem zjistila, že je Jaroslav vskutku ten pravý. Hodný, citlivý, laskavý muž, navlas takový, jakého jsem hledala – a naštěstí našla.

Na nepříjemnosti a válku s úřady, která se dala čekat, jsme byli rázem dva. To bylo báječné zjištění.

Takoví mladí

Vyklubal se z něj prvotřídní táta. S Táňou si okamžitě padli do oka a bezstarostně řádili jako dvě štěňata. Když jsme se o dva měsíce později brali, štěstím plačící Tánička nám šla za družičku a nesla mi vlečku s tak hrdým výrazem, že jej ani nedokážu popsat.

Jaroslavova slovenská babička byla bez sebe údivem, mumlala: „Jak jste si mohli stihnout pořídit desetiletý děcko? Takový mladý lidi!

To snad není možný!“ Když jí Jaroslav vysvětlil, že je Tánička sirotek, o něhož se budeme starat jako o vlastního, moudré oči se jí hned naplnily slzami:

„Já věděla, Jaroušku, že jsi hodnej kluk,“ hladila svého vnuka po vlasech, „ale že jsi takhle hodnej, to jsem netušila.“ Táňa a její děti spolu s našimi nám dělají radost dodnes.

Zuzana (68), Broumovsko

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
JFK a Jacqueline Kennedyová: Muž, který doprovází svoji ženu
epochaplus.cz
JFK a Jacqueline Kennedyová: Muž, který doprovází svoji ženu
John Fitzgerald Kennedy triumfuje v prezidentských volbách v listopadu roku 1960. Porazí v nich republikánského rivala Richarda Nixona. K vítězství mu dopomůže přízeň médií. V lednu roku 1961 se John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) zabydluje v Bílém domě i se svojí drahou polovičkou Jacqueline (1929–1994) , která u veřejnosti obzvlášť boduje. Prostí Američané jí říkají láskyplně Jackie. Nová první dáma
Jak si naše dcera Jitka postavila hlavu
skutecnepribehy.cz
Jak si naše dcera Jitka postavila hlavu
Zeťák myslel, že z naší dcery udělá ženu v domácnosti, že se vzdá své kariéry. Naše chytrá a ambiciózní Jitka se ale nedala. Musela si prosadit svou. Když si našla moje dcera Jitka ženatého přítele, navíc o deset let staršího, nebyli jsme s manželem z toho odvázaní. Štěstí našeho jediného dítěte nám bylo ale nade vše, tak jsme její rozhodnutí tolerovali.
Za tajemnými menhiry po Česku
epochanacestach.cz
Za tajemnými menhiry po Česku
Česká republika je poseta menhiry různého stáří a původu. K některým se pojí temné historické pověsti, jiné jsou vyhlášené pro své energetické působení. Navštivte s námi oblíbené menhiry, jež zdobí naši zem. Zakletý mnich u Drahomyšle Zakletý mnich u Drahomyšle (viz úvodní foto) poblíž Žatce je asi naším nejznámějším menhirem. O tomto kameni také existuje pověst. V
Vyzrajte na cestovní horečku!
nejsemsama.cz
Vyzrajte na cestovní horečku!
Změna prostředí, nervozita z dlouhé cesty, studený pot, závratě, zácpa, nebo naopak průjem. Znáte to také? Zkušené bylinářky doporučují zázvorový nápoj. K tomu potřebujete kus zázvorového kořene a jablko. Za pomoci odšťavňovače získáte chutný nápoj. Jestliže vás trápí průjem, rychle se ho zbavíte, když si uvaříte silný černý čaj, do kterého přidáte půl lžičky soli. K zastavení průjmu se
Kníže ďáblů Belzebub: Vládce pekla v něm však nehledejte!
enigmaplus.cz
Kníže ďáblů Belzebub: Vládce pekla v něm však nehledejte!
Je to takový malý oblíbený „pekelný“ omyl. Ne, Belzebub opravdu není vládce pekla a nejde o ekvivalent Satana či Lucifera. Kde se Belzebub vzal a kdo ho na pekelný trůn vlastně záměrně, či omylem uved
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
iluxus.cz
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
Exkluzivní šampaňské MUMM Cordon Rouge uskutečnilo první piknik v rámci 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Akce, jež proběhla v malebné zahradě hotelu Imperial, přivítala řadu
Osvětimské album: Fotografie, které nikdy neměly spatřit svět
historyplus.cz
Osvětimské album: Fotografie, které nikdy neměly spatřit svět
Teprve 19letá Lili Jacobová se rozhlíží po místnosti, kde ještě před nedávnem pobývali příslušníci SS. Snaží se najít něco, co by jí po osvobození tábora Mittelbau-Dora přišlo vhod. Zaujme ji noční stolek, a tak otevře jeho přihrádku. Leží v ní album plné fotografií, na nichž jsou naprosto šokující snímky, které dokazují nacistická zvěrstva ve vyhlazovacím
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
rezidenceonline.cz
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
To všechno naše domovy získají, pokud je vybavíme některým z moderních typů sedacího nábytku s přiznanou konstrukcí ze dřeva či kovu. Zvolené řešení ovlivňuje samozřejmě jak vzhled, tak funkčnost každé sedací soupravy, a to i v případě, že konstrukční prvky nejsou vidět. Ocelové i dřevěné prvky ovšem bývají kvůli svému vzhledu přiznané, a to ve
Muffiny s jahodami a jogurtem
tisicereceptu.cz
Muffiny s jahodami a jogurtem
Jogurt lze naředit několika kapkami mléka. Suroviny na 12 kusů 100 g hladké mouky 120 g pohankové mouky 80 g cukru krystal 1 lžička skořice 2 lžičky prášku do pečiva 2 lžíce oleje 1 rozmix
Letní paradox: Slunce svítí déle, ale den je kratší
21stoleti.cz
Letní paradox: Slunce svítí déle, ale den je kratší
Aktuální měření ukazují, že naše planeta letos v červenci zažila kratší dny, než bývá obvyklé. Jde o součást dlouhodobého procesu, jehož příčinou je jak jádro Země, tak i změny klimatu. Brzká r
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
epochalnisvet.cz
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
Ač vědci zkoumají rostliny do detailů na úrovni molekul či z globálních perspektiv, jsou stále okamžiky jejich života, jež jsou prakticky neprobádané a dají se na nich udělat průlomové objevy. Jedním z nich je uvolňování pylu prašníky a jeho přenos hmyzem mezi květy. Prchavý děj, k jehož studiu nám víc než moderní přístroje pomůže
Proč se sobě Dyková a Čadek vyhýbají?
nasehvezdy.cz
Proč se sobě Dyková a Čadek vyhýbají?
Jak tohle dopadne? Před časem jsme vás informovali, že to velmi jiskří mezi manželem Jitky Čvančarové (47) ze seriálu Doktor Martin, tanečníkem Petrem Čadkem (46), a hvězdou seriálu Marta Tatianou Dyk