Celý život jsem toužila potkat někoho výjimečného – muže, který by mě přijal takovou, jaká jsem, bez ohledu na mé nedostatky.

Přála jsem si slyšet slova: „Pro mě jsi dokonalá, miluji tě.“ Tato jednoduchá slova nesou v sobě tolik – pocit ocenění, porozumění a bezpodmínečné lásky. Pravá láska nehledá výmluvy pro své slabosti a nesnaží se vyvolávat pocit viny.

Nikdo, kdo opravdu miluje, neřekne: „Moje láska by byla větší, kdybys byla…“ Můžete to dokončit čímkoli – štíhlejší, lepší kuchařka, méně namyšlená.

Ples v Krkonoších

Moje nohy nejsou dokonalé, ale mám to, co mi nadělil osud. Kvůli svému vzhledu jsem se vzdala naděje na velkou lásku. Navíc muži, kteří se zpočátku zdáli být dokonalí, se nakonec ukázali jako zcela nevhodní. Už jsem měla dost usilování o jejich pozornost.

Přesto jsem souhlasila, že půjdu na ples v Krkonoších. Nepozval mě žádný muž, ale moje kamarádka Andrea.

Chtěla jsem se líbit

Rozhodla jsem se, že musím vypadat úžasně, abych nebyla ve stínu ostatních hostů. Ukázalo se, že termín u kosmetičky je třeba rezervovat dlouho dopředu, ale nevadilo mi, že jsem to nestihla.

Koupila jsem si hydratační masku, peeling a posilující sérum na řasy, o kterém nedávno mluvily kolegyně v práci. Na poslední chvíli jsem stihla nastoupit do správného vlaku. V hezky vyhřátém kupé jsem začala cítit nepříjemné svědění a pálení.

Měla jsem dojem, že lidé na mě zírají. Zvláště muž sedící naproti. Proč se na mě dívá?

Reakce na kosmetiku

Cítila jsem silnější pálení kolem oka a instinktivně jsem si sáhla na obličej. „Pravděpodobně jde o alergickou reakci,“ řekl soucitně. „Antihistaminikum by vám mělo rychle ulevit,“ dodal povzbuzujícím tónem. „Co se děje s mým obličejem?“ „Neviděla jste se?“ zeptal se překvapeně.

Zarudlá ošklivka

Do háje! Když jsem se vracela z toalety, chtělo se mi brečet. Moje víčka byla silně opuchlá a kolem nich a na tvářích se mi udělaly pupínky. Ty zatracené směsi, které jsem použila, mi pořádně zavařily. Byla jsem celá zarudlá a ošklivá. Jak teď půjdu mezi lidi?

„Jedete na ples v Krkonoších?“ zeptal se muž a prohlížel si šaty, které jsem měla na věšáku. Jen jsem přikývla. „To nemyslíte vážně!“ řekl nadšeně. „Já tam jedu také! To musí být osud!“

Můj osud byl v jeho rukou

Nezajímalo mě to, ale nic jsem neřekla, protože jsem byla zaměstnaná svým problémem. Když jsme dorazili do Krkonoš, přivítal nás mráz a silné sněžení. „Nejdříve musíme zajít do lékárny,“ rozhodl ten chlap, vzal moje věci a chopil se iniciativy.

„Koupíme nějaké léky na tu alergii a brzy se budete cítit lépe.“ Svěřila jsem svůj osud do jeho rukou. V lékárně jsem si poslušně vzala pilulku a zapila ji vodou. Přestože jsme se znali jen pár hodin, cítila jsem se v jeho přítomnosti pohodlně a uvolněně.

Pohledný muž

Pak jsme se prodrali zasněženými ulicemi k hotelu. Smáli jsme se nahlas a povídali si, jako bychom se znali léta. To už jsem věděla, že se jmenuje David a je mu třicet. Navrhl, abych mu ten večer dělala společnost. Bez váhání jsem souhlasila.

Přestala jsem ho vidět jako obyčejného chlapa. Byl to bystrý, vtipný a sebevědomý muž.

Řekl, že vypadám nádherně

Do večera moje začervenání kůže výrazně ustoupilo, ale oči jsem stále měla zarudlé a víčka opuchlá. Líčení bylo zcela vyloučeno. Stejně mi řekl, že vypadám nádherně. Když jsme společně vstoupili do sálu, vyrazilo mi to dech.

Na pozadí hrála kapela, což slibovalo tanec. Vzal mě za ruku a táhl na parket, i když ještě nikdo netančil. „Je skvělé, že jsem na tebe narazil,“ šeptal. Nic jsem neřekla, tvář pokrytou vyrážkou jsem opřela o jeho hruď.

Kolem nás se točilo mnoho krásných dívek, a přesto si vybral tanec se mnou. Byl to opravdu osud? Pak atmosféru narušila energická rocková píseň. „Nechceš se podívat na hory?“ navrhl David. Vyšli jsme z hotelu a nad hlavami nám zářily hvězdy. „Je to tu nádherné, jako v pohádce.“ Přemýšlela jsem, co se se mnou děje.

Ten večer byl náš!

Myšlenky mi vířily v hlavě a vedle mě stál muž, kterého jsem ještě před pár hodinami vůbec neznala. Ten večer byl jen náš. Protančili jsme několik hodin, povídali si a líbali se. Sotva jsem našla chvíli, abych pozdravila Andreu, která mě na ples pozvala.

Nebyla naštvaná, viděla, že jsem pohlcena Davidovou společností. Ocenila jsem její pochopení. Když jsme opouštěli sál, měla jsem v krku knedlík.

Začátek příběhu

Přemýšlela jsem, jestli moje pohádka právě skončila. Ale vůbec neskončila. Náš pobyt v Krkonoších se výrazně prodloužil. Sehnali jsme si pokoj v penzionu a prakticky z něj nevycházeli. Poslední den jsme konečně vyrazili na procházku. „My a Krkonoše.

Musím si to navždy uchovat v paměti. Ale je to jen začátek našeho příběhu, viď?“ zeptal se David. Postavila jsem se na špičky, vzala jeho tvář do dlaní a podívala se mu do očí.

„Co myslíš?“ odpověděla jsem. „Jsem volná, ale nyní také zamilovaná. A velmi mi záleží na tom, abych byla šťastná. S tebou.“

Byli jsme si souzeni

Možná mi osud přivedl do cesty pravou lásku. Nyní mám absolutní jistotu, že ten den byl nejšťastnějším okamžikem mého života. Stále tvoříme pár, spojuje nás nejen cit, ale i přátelství.

David je pro mě nejdůležitější člověk na světě, nedokážu si představit ani jeden den bez něj. A jak možná tušíte, i naše svatba byla v Krkonoších.

Olga V. (58), Liberec