Chodili jsme spolu, když nám bylo šestnáct. Ladislav se pak s rodiči odstěhoval do Prahy a k mému žalu mi úplně zmizel ze života.

Byla to první láska. Byla jsem přesvědčená, že celoživotní. Chodili jsme rozkvetlým parkem sem a tam a přísahali si věrnost. Plánovali jsme, kde budeme bydlet a kolik budeme mít dětí, jak se budou jmenovat a jaké budou mít záliby.

A pak nám do toho osud hodil vidle. Láďův tatínek byl potentát, stěhovali se do Prahy, a pokud mi paměť sahá, žili nějakou dobu i v zahraničí, tuším že v tehdejší NDR. Kam se poděla naše věčná a věrná láska?

Proměnila se v útržky vzpomínek, několik pohledů Berlína a pohled s kyticí tulipánů, který jsem dostala k svátku. Pak už se na moje svátky či narozeniny zvolna zapomínalo, pohledy řídly.

Ale i tak jsem na Láďu často myslela a snila o tom, jaké by to asi bylo, kdyby někdo zazvonil, za dveřmi stál on a padli bychom si do náruče s tím, že jsme ve zkoušce osudu obstáli a že se už nerozloučíme.

Jeden večer

Na školních srazech se pokaždé na tu naši, skoro ještě dětskou lásku vzpomínalo, ale bez hlavního protagonisty, protože Láďa nikdy na žádný sraz nepřišel. V duchu jsem si říkala, zda je možné, aby na naše dětské sliby zapomněl.

Chodili jsme spolu rok a půl, což se to dá vymazat z paměti? Nikdo o Láďovi nic nevěděl, jako by se beznadějně ztratil ve světě. Byl nedosažitelná jehla v kupce sena. Vdala jsem se, porodila dceru, rozvedla a zestárla v osamocení.

Dospěla jsem k závěru, že jsem v životě prožila jen jedinou lásku, a to onu v květu mládí, v šestnácti letech. Říkala jsem si, jak moc bych byla šťastná, kdybychom se potkali alespoň ještě jednou. Alespoň jeden večer. Jednu hodinu.

Jak mě mohl takhle zradit? Úplně na mě zapomenout? Znovu se přiblížil pomaturitní sraz, ale tentokrát s dovětkem, že se někde vynořil Láďa a že přijde. To už mi bylo skoro šedesát.

Až do konce

Srdce mi bušilo jako tehdy, když jsem se při měsíčku plížila na první rande. Nabádala jsem se, ať počítám se vším, zejména kupříkladu s faktem, že je počtvrté ženatý s nějakou krásnou, mladou zlatovláskou. Všechno bylo jinak. Přišel o berlích.

Vyprávěl, že celý život bojuje se závažnou chorobou a neukazoval se proto, aby ho nikdo nelitoval, protože to nenávidí. Potom jsme seděli u stolku jen spolu. Byla jsem zoufalá. Mohli jsme spolu prožít celý život, ale on to tvrdošíjně zavrhl.

„Byla bys spíš moje zdravotní sestra než moje žena,“ opakoval. „Jsem sám. A budu až do konce.“ Když potom platil, nevěřila jsem svým očím. V peněžence měl mou starou, zažloutlou fotku. Takže to byla opravdu láska, žádná faleš. Přišla jsem domů uplakaná, ale vlastně šťastná.

Milena (63), Cheb