Potetovaný svalovec s vyholenou hlavou. Roztrhané džíny a křiklavě zelené tenisky. Můj vnuk vypadal jako nějaký kriminálník.
Před kamarádkami jsem se za něho styděla. A býval to takový hezký chlapeček. Usměvavý, milý a ochotný. Hned, co přišel, se mi vrhl do náručí a dával mi pusinky. Moc jsem ho zbožňovala! Ve škole se dobře učil a učitelky pro něho měly jen slova chvály.
Vyhrál dokonce matematickou olympiádu. Samozřejmě jsme s jeho rodiči počítali, že bude kluk studovat, ale on ne. Přišla na něho puberta a on se nám začal měnit před očima. První přišla na řadu hlava. Vyholil si ji sám, holicím strojkem.
Každý měl pubertu
Vypadal najednou úplně jinak. Ani jsem nevěděla, že má tak šišatou kebuli! Asi se těšil, že nás všechny ohromí, ale my to přijali celkem dobře. Vždyť vlasy dorostou, tak co! Jen jeho matka vyváděla. Prý se jí budou kolegyně v práci smát.
Moje babička mi kdysi vyprávěla, že i ona měla těžkou pubertu. Tenkrát prý šla a nechala si udělat zlatý přední zub. Byla to velká móda! To mi přišlo daleko horší než nějaké vlasy. Jenže potom se nechal vnouček tetovat.
Netuším, kde na to vzal, je to prý drahá záležitost, ale za půl roku byl jako obrázek. Samé tetování. Ruce, nohy, záda, břicho. Naštěstí si nenechal zobrazit nějaké lebky a tak. Vystačil si s orly, vlky, květinami a drakem.
Asi z nějakého známého seriálku, ale netušila jsem, z jakého. On prý, abych se dívala, že se mi bude líbit! No, pochybovala jsem, ale nechtěla jsem mu odporovat. Málem na něm nezůstalo volné místečko.
Vypadal čím dál hůř
„Představuji si tě jako starého dědečka. S tím tetováním budeš vážně krasavec,“ řekla jsem mu jednou z legrace, ale on se urazil. Na další návštěvu přišel v roztrhaných kalhotách. Koukala mu kolena, a ještě kolem visely nitě. Hrůza!
Místo střední školy zvolil učiliště. Měl z něho být opravář zemědělských strojů, což není špatné, ale nebavilo ho to. Známky sice nosil dobré, nemusel se vůbec učit, vše si pamatoval jen tak ze školy. Jinak se tak nějak podivně poflakoval s partou kamarádů.
Přítelkyně byla divná
Naštěstí to nebyli žádní kriminálníci. Spíš jen tak občas posilovali na hřišti pro dospělé, zkoušeli jezdit na prkně a taky chodili společně na to tetování. Bylo mi divné, že neměl žádné smysluplné koníčky ani nějaké zájmy.
To nejvíc mrzelo jeho otce, mého syna Karla. Vždycky jsme oba naše potomky vedli k nějakým smysluplným činnostem. Chodili do kroužků a taky se naučili hrát na piáno a kytaru.
„Ale já nevím, co s ním,“ řekl mi zoufalý syn, ‚třeba se nakonec umoudří,“ vzdychl s nadějí. Potom mi vnuk přišel nečekaně ukázat svoji dívku. Zjevili se oba za dveřmi jako dva duchové. Slečna byla celá v černém a na očích měla výrazné černé linky.
I vlasy si obarvila na černo! Vypadala jako noční můra. Kdyby nepatřila k mému milovanému Adamovi, musela bych se smát, jak se vymaškařila. Takhle se mi chtělo spíš brečet.
Ale chovala se slušně a měla hezký úsměv. Z těch dvou se stala nerozlučná dvojice. Jednou za mnou přišel Adam sám. Jeho slečna měla nehodu.
Tragická chvíle
Spadla z kola a je na operaci. Pohladila jsem mlčky Adama po hlavě a ze spíže vyndala krásnou bonboniéru. Měla jsem ji připravenou pro kamarádku, ale poslala jsem ji té jeho Klárce. Ukázalo se, že nemůže chodit. Dostala vozík a čekala ji rehabilitace.
Adam ji neopustil. Staral se o ni, jak jen mohl. Dokonce sehnal bezbariérový byt k pronájmu a nastěhoval se tam s ní. Aby nebyla sama. Byt jejích rodičů byl totiž ve třetím patře bez výtahu.
Je to hodný kluk
Musela jsem Adama obdivovat. Ještě mu nebylo ani devatenáct, ale zodpovědností a věrností předčil kdejakého dospělejšího. Klárku jsem bez jejího výrazného líčení nemohla ani poznat.
Svoje studium nepřerušila ani na vozíku a Adama přemluvila, aby si dodělal maturitu. Na vozíku už navzdory poctivé a těžké rehabilitaci zatím zůstala. A s Adamem jsou stále spolu. Pomáhám jim, jak jen to jde. Na svého vnuka jsem navzdory jeho tetování a stále holé hlavě moc a moc pyšná!
Vladimíra P. (65), Pelhřimov
