S tou starší paní jsem se seznámila, když venku lilo jako z konve. Pozvala mě i s Kristýnkou, ať se v její chatce schováme před deštěm.
S paní Boženkou jsem se seznámila náhodou. Dobrota jí koukala z očí, mám dojem, že jsem tak hodnou a milou paní nikdy předtím nepotkala. To bylo Kristýnce teprve šest nebo sedm let.
Už tehdy milovala houbaření, což je pro mě přímo posedlost, a tak jsme spolu chodívaly na houby, kdykoli se naskytla volná chvilka. Miloš nás nedoprovázel, z přírody příliš nadšený nebyl. Miloš je člověk spíše městského, kancelářského typu.
Ale nemyslím to nijak zle. Je to hodný, laskavý manžel a milující táta. Ten den pršelo, jen se lilo, spíš než obyčejný liják to byla průtrž mračen.
V předpovědi počasí o ní nebyla ani zmínka, s deštěm jsem nepočítala, hlásili krásné počasí a oblohu jako vymalovanou. Byly jsme na kost promočené a z chatky u lesa, u níž se otevřela dvířka, se ozvalo: „Proboha, děvčátka, dostanete zápal plic!
Honem sem, do sucha!“ Bez váhání jsme příjemný hlas uposlechly a seznámily se s paní Boženkou, které, jak říkám, z očí hledělo dobro.
Opuštěná
Zatopila v kamnech a půjčila nám suché oblečení. A kdyby jen to. Během krátké chvilky upekla sušenky, na jejichž lahodnou chuť jsme vzpomínaly ještě za týden. Ihned nám na klín skočily toulavé kočky, které si osvojila.
Oheň vesele plápolal, kočky předly, z rádia hrála příjemná hudba, dokreslující milou atmosféru. Bylo nám s Kristýnkou u paní Boženky dobře, dokonce tak dobře, že když se zeptala, zdali se nechceme zase někdy zastavit na návštěvu, řekly jsme, že rády.
Tehdy jsme o ní ještě skoro nic nevěděly, jen to, že je vdova. O nikom blízkém nemluvila, vypadalo to, že je sama, a to také byla. Proto tak stála o naši návštěvu. Připadala si opuštěná, chyběli jí blízcí lidé. A zjevně měla hluboko do kapsy.
Neměla ani televizi. Na záchod se chodilo ven do kadibudky. Doufala jsem, že až se lépe poznáme, dozvíme se o té záhadné starší paní, která bydlela ve snad až příliš skromné chatce u lesa, něco víc.
Dlouhé večery
To se skutečně stalo. Přišly dlouhé podzimní večery a paní Boženka se během našich debat, kdy si Kristýnka hrála s kočičkami anebo listovala ve starých, krásných pohádkových knížkách, neubránila mučivým vzpomínkám.
Vyrůstala jen s matkou, která se k dceři chovala chladně a nenávistně. Ač byla Boženka vzorná žákyně a ráda by bývala studovala, matka tuto myšlenku udusila v zárodku. „Makat budeš,“ vyštěkla.
„Zestárnu, kdo by mě pak živil?“ Boženka se z nedostatku lepších nápadů vyučila švadlenou, ač ji to nijak zvlášť nenaplňovalo, pošilhávala spíš po knihách, bývala by byla studijní typ. Také její svatba s mužem z autoservisu byla nestandardní.
Nechtěla ho, zamilovala se do mladého učitele, chodili spolu, ale matka se známost neustále snažila překazit.
To se jí povedlo a dceru, která už byla zoufalá a vysílená neustálými rodinnými šarvátkami, strčila tomu svému známému, chlapovi z autoservisu, od čehož si slibovala vysokou životní úroveň. To se ale škaredě spletla.
Sněžilo s deštěm
Bydleli v jakési příšerné špeluňce nad autoservisem. Záhy se ukázalo, že novomanžel je agresivní alkoholik, který se neštítí na vyzáblou Boženku vztáhnout ruku, kdykoli nemá dobrou náladu.
Přitom to byla taková dobračka, každý jiný by se radoval, že v ní získal hodnou ženu.
Ale ten chlap, paní Boženka o něm mluvila jako o Láďovi, už měl hlavu zničenou tvrdým alkoholem, zajímaly jej jen hospody a flašky, manželka jen ve chvílích, kdy si na ní cestou z putyky potřeboval vybít nekonečnou zuřivost.
Vyprávěla, jak jednou nevěděla, kudy kam, bála se o život. Běžela po schodech, aby běsnícímu agresorovi utekla, plakala a krvácela, dostala několik ran do obličeje a ramenou. Utíkala jen v domácím oblečení, teplákách a tričku, zatímco venku sněžilo s deštěm.
V zoufalém chvatu se ani obout nestačila, prchala v ponožkách, během vteřiny promočených a zablácených. V takovém stavu zazvonila na matku a prosila o pomoc.
Matka otevřela jen na škvírku, jen co dovolil bezpečnostní řetízek, i tak spatřila, jak je dcera zubožená, promočená, a že jí po obličeji teče krev. „Jak si kdo ustele, tak si lehne,“ pravila opovržlivě. Dcera nevěřila vlastním uším.
„Maminko, prosím tě,“ třásla se. „Pusť mě dovnitř, potřebuji se převléknout do suchého a ošetřit rány na obličeji.“ Plakala. „Ani nápad,“ odpověděla matka. „Máš manžela. Jdi za ním. Ať se postará on.“ Zabouchla dveře.
Boženka na ně ještě nějakou chvíli zoufale tloukla, křičela: „Ale to on mě takhle zřídil, maminko!“ Bezvýsledně. Nezbylo než vrátit se domů, jinak jí hrozil zápal plic. Zapřísahala svého strážného anděla, aby agresor chrápal jako motorová pila.
Když přesně takové zvuky uslyšela, poděkovala andělům, umyla se, převlékla do suchého a ošetřila si zranění. Protentokrát přežila. Vedla smutný život. Někdy, když tušila, že doma by to bylo horší než obvykle, přespávala v krejčovské dílně, kde byla zaměstnána.
Do karet jí hrálo manželovo chatrné zdraví. Zeslábl, už ji fyzicky nenapadal, neměl na to sil, játra a ledviny vypovídaly službu. Po jeho smrti došlo na to, čeho se Boženka bála: ztratila střechu nad hlavou, sice příšernou, ale střecha to byla.
Její největší přání
Kolegyně měkkého srdce jí zdarma poskytla chatku, kterou její rodina neužívala, neboť byla v bídném stavu. Pro Boženku to ale byl palác. „Tak to je můj příběh,“ usmívala se na mě i na Kristýnku. „To je hrozně smutné,“ vyhrkla jsem a utírala si slzy.
„Ba ne,“ zavrtěla hlavou s vlasy prokvetlými stříbrem. „Vždyť to dobře skončilo. Jsem tady. Mám co jíst. Teď mám dokonce i přátele, vás. Co víc si můžu přát?“ Večer jsem plakala a myslela na Boženčin krušný život. Cítila jsem se skoro až provinile.
Mám toho tolik: dítě, hodného muže, pěkný byt. Nic z toho si chudák Boženka neumí představit ani ve snu. S Kristýnkou jsme Božence přinesly o Vánocích malý stromeček a dárky, o Velikonocích barevná vajíčka a sladkosti, ale navštěvovaly jsme ji i ve všední dny.
Jen třeba obyčejný pytlík zrnkové kávy ji rozradostnil, považovala to za luxus. Samozřejmě jsem ji seznámila s mým Milošem, který zjistil, že prastará chatka se rozpadá. „Teče sem,“ konstatoval.
„A v zimě tady máte nesnesitelnou zimu, vždyť to se nedá vytopit.“ Krčila rameny se slovy: „Mám to tady ráda. Pro mě je to můj zámek.“ Miloš mi cestou domů povídá: „Všimla sis, jak kašle? Tohle už pro ni není. Chajda jí padá na hlavu.
Onemocní tam.“ Těžce jsem vzdychla. Také jsem se o paní Boženku bála. Zamilovali jsme si ji celá rodina. Kristýnka, jejíž jedna babička žila daleko a druhá zemřela, jí začala spontánně říkat babičko. Tehdy se Božence v očích zatřpytily slzy a povídá:
„Tak se mi na stará kolena splnilo největší přání.“ Když potom přišly plískanice a blížila se zima, neměla jsem stání. Představovala jsem si, jak se Boženka v chatrném domečku třese, jak kašle, jak s ní lomcuje horečka.
Pohádky
Do toho najednou povídá Kristýnka, jako by mi četla myšlenky: „A proč s námi babička nebydlí? Tak ráda si s ní povídám. A mohla by mi večer číst pohádky, protože tátu to nebaví a ty u toho usínáš.“ Polilo mě horko. Měla pravdu.
Na druhou stranu, nastěhovat si někoho do bytu není jen tak. Měli jsme tři plus jedna. Kde bude Boženka spát? „Mohla by spát u mě v pokojíčku,“ znovu mi četla myšlenky Kristýnka. Šla jsem s tím za Milošem. Jen se usmál a povídá:
„Věděl jsem, že vás to napadne.“ Ale co jsme nevěděli, byla skutečnost, že Boženka si s sebou k nám přinese i Mouru, jednu z těch toulavých koček. Obě byly štěstím bez sebe, neboť jsme je přijali s otevřenou náručí.
Naďa (62), Sedlčansko
