Ten duch se na mě přilepil v parku u křížku a pronásledoval mě celou cestu, marně jsem před ním utíkala, zachránila mě až lávka přes potok.

Stalo se to před několika lety, když jsem se vracela s manželem, již značně společensky upraveným, z večírku u jeho bratra. Švagrová nás přemlouvala, abychom přespali u nich. Já ale chtěla domů do své postele, a tak jsem popadla manžela a vyrazila na cestu.

Raději jsem se vystavila těžkému úkolu, že ho přes celé město dovleču domů, než abych spala na gauči nebo snad na zahradě ve stanu, který tam měly postavený děti mého švagra.

Slyším kroky

V našem městečku moc nefunguje, jinak bych si ho samozřejmě vzala. Manžel šlapal setrvačností, i když vůbec netušil, jak se jmenuje a který je den. Abych nám cestu zkrátila, zahnula jsem do parku. S manželem, byť opilým, jsem se nebála.

Případný násilník snad nemohl tušit, že je tak moc indisponován. Minuli jsme křížek, který v parku stojí, když jsem zaslechla kroky. Otočila jsem se, a nikde nikdo. Kroky se ale blížily, až přede mnou najednou vyrostl stín. „Duch!“ vyjekla jsem.

Proběhla jsem se

Manžel ale využil mé nepozornosti, sedl si na lavičku a usnul. Stín se pohnul směrem ke mně Marně jsem lomcovala s mužem, spal jako dudek. Já jsem ale měla takový strach, že jsem vzala nohy na ramena. Kdykoli jsem se ohlédla, byl ten stín za mnou.

Když jsem přeběhla lávku přes potůček na konci parku, stín se zastavil. A já taky. Vždyť tam zůstal můj muž! Stín se vznesl a letěl zpět. Policejní auto projíždělo kolem jako na zavolanou. Vběhla jsem do silnice a mávala jako šílená.

S příslušníky, kteří si nejspíš mysleli, že jsem zešílela, jsem vyrazila parkem zpět. Manžel spokojeně spal na lavičce. Když jsem to poté vyprávěla kamarádce, řekla mi, že kdesi četla, jak se zbavit ducha. Jedna z možností je přejít potok!

Iva (54), Kladensko