Věřím tomu, že pokud jsou si dva lidé souzeni, cestu k sobě si v životě nějak najdou. Jenom to někdy trvá opravdu hodně dlouho!
Setkání, k němuž došlo po tolika letech v naší městské nemocnici, pro mě bylo velkým překvapením. Byla jsem tam tehdy za nemocnou sestrou a její stav mě docela trápil.
Kráčela jsem zamyšlená po nemocniční chodbě, když jsem nechtěně vrazila do muže, který šel naproti. Zvedla jsem hlavu, abych se omluvila – a prožila jsem šok!
Přede mnou stál Roman, můj dávný přítel z mládí, kterého jsem tehdy hodně milovala a chtěla si ho vzít.
Naše pohledy se střetly
Rozešli jsme se tenkrát ve zlém. Ani nyní nevypadal Roman na to, že by mě rád znovu viděl. Něco zamračeně zabručel a chtěl pokračovat v cestě. Naše pohledy se střetly a dívali jsme se na sebe podobně jako tehdy při naší poslední schůzce.
Pronesla jsem něco v tom smyslu, že lidé se asi časem nemění. Roman reagoval podobnou poznámkou. Hlavou mi proběhla směs pocitů.
Podvedl mě!
Vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát chodila s někým jiným, koho jsem si chtěla vzít. Už byl dokonce domluven termín svatby. Zrušila jsem ho, protože jsem se zamilovala do Romana. Nezasloužil si to, protože mě nakonec zradil.
Byla bych asi nyní pokračovala v rozhovoru, ale Roman mě odbyl, že spěchá za kamarádem, který je po úrazu.
Chtěl se sejít
Už odcházel, když se náhle otočil a zeptal se, jestli bychom se nemohli někdy sejít. Nevěřila jsem svým uším a byla jsem z toho celá zmatená. Něco jsem o jeho životě párkrát zaslechla, takže jsem věděla, že se oženil a rozvedl. Stejně jsem na tom byla i já.
Zeptala jsem se Romana, proč by se chtěl scházet. Prohlásil, že by se mi chtěl omluvit za to, jak kdysi náš vztah skončil. Navrhl jednu známou restauraci a požádal mě, ať vyberu den a hodinu. Váhavě jsem souhlasila.
Sraz jsme měli mít za dva dny pozdě odpoledne. Cestou domů se mi vybavovaly vzpomínky na to, co se tenkrát v mém mládí odehrálo. Roman mi sliboval, že si mě vezme a prožiji s ním šťastný život.
Tenhle slib ale nesplnil, podvedl mě s jednou naší společnou známou. Hrozně to tenkrát bolelo. Rozešli jsme se a už jsme se nevídali. Dozvídala jsem se o Romanovi jen občas nějaké informace od jednoho kamaráda, který ho také znal.
Sama jsem se ale o jeho osud nijak aktivně nezajímala. Pokud bychom se v té nemocnici nyní nesetkali, nejspíš bych nelitovala toho, že už Romana nikdy neuvidím. Nyní jsem měla zvláštní pocit a na ten sraz jsem se těšila.
Šla jsem tam s dobrou náladou, i proto, že zdravotní stav mé nemocné sestry se hodně zlepšil. Poté, co jsme si objednali jídlo, jsem Romanovi přiznala, že jsem s ním ve svém životě už nepočítala.
On mi odvětil, že o mně přemýšlel často a že nyní je tu čas, aby se mi konečně omluvil za své tehdejší chování. Mluvil překvapivě otevřeně a přiznal, že byl tenkrát sobec, který myslel jenom na sebe. Ví, že čas nemůže vrátit, ale kdyby to bylo možné, rád by mě nyní vídal.
A byla svatba!
Líčil mi své osudy za celou tu dobu a zdálo se, že ho život dost vytrestal. Měla jsem k němu pár vyčítavých slov, ale postupně náš hovor přešel do velkého smíření. Z té restaurace jsme vyšli už jako dobří přátelé, s tím, že se znovu uvidíme.
Naše schůzky pak byly stále častější a nakonec Roman splnil i svůj dávný manželský slib. Jednalo se sice jen o malou, komorní svatbu dvou stárnoucích lidí, ale důležitější je, že do mého života přinesla opravdu šťastnou změnu. A ta trvá dodnes!
Eva B. (60), Opava