Měli jsme doma pejska. Byl už velmi starý a nemocný. Museli jsme ho nechat utratit. Nevěděla jsem ale, jak to říct pětiletému vnukovi.

Ester jsme si pořídili, když se dostala naše dcera Monika na střední školu. Ester nebyla jen milá a poslušná, ale také moc chytrá a učenlivá fenečka. Stala se miláčkem rodiny. Bylo jí dvanáct, když se Monice narodil syn Tomášek.

Často jsme vnuka hlídali, Ester si s ním hrála, chránila ho a nechala si od něj všechno líbit. Tomášek ji miloval. Když oslavil páté narozeniny, prvně jsme zaregistrovali, jak podezřele je naše Ester unavená, věk se na ní začínal podepisovat.

Její stav se rychle horšil. Veterinář nám oznámil, že naše Ester má nádor. Zbývalo jí pár měsíců života a i ty budeme muset asi zkrátit, pokud začne mít naše fenka velké bolesti, dozvěděli jsme se.

Jak mu to říct?

S manželem jsme z toho byli špatní a už vůbec jsme nevěděli, jak to říct vnukovi. Esterka pro něho byla nejlepší kamarádka. Dcera se přikláněla k názoru, abychom o utracení Tomáškovi nic neříkali, že by to ve svém věku mohl špatně pochopit.

Hodně jsme o tom přemýšleli a došli k názoru, že najdeme v nějakém útulku nebo na inzerát stejného pejska. Začali jsme usilovně pátrat, zaúkolovali jsme všechny známé. Jakmile ta chvíle, kdy jsme museli Ester dát utratit, přišla, už jsme měli náhradu.

Zvíře vypadalo úplně stejně, jen mělo jednu zásadní vadu − byl to kluk. Tříletý, krásný, milý a čiperný pes! „Tomášek to nepozná!“ tvrdila dcera. Člověk ale nemá děti podceňovat.

Už to, že pes, jemuž jsme pochopitelně dali jméno Ester, najednou dováděl, přišlo Tomášovi divné. A pak za mnou přiběhl, sedl si mi na klín a podíval se mi zhluboka do očí.

To je život

„Babi, ty mi vždycky říkáš pravdu! Kde je naše Ester?“ Takové moudro malého dítěte mi vehnalo slzy do očí. Našla jsem v sobě sílu říct pravdu, i když byla krutá. Jeho reakce nás překvapila, vše okomentoval slovy:

„To je život!“ Tak jsme pochopili, že dítěti je vždy lepší říkat pravdu, než lhát nebo vymýšlet nějaké figle.

Lenka (68), Cheb