Můj život, to bylo z práce domů, pak vařit, prát, žehlit, uklízet. Zoufale jsem toužila po něčem hezkém, například naučit se tančit.

Vdávala jsem se brzy. Záhy jsem zjistila, že můj muž se před svatbou neuvěřitelně přetvařoval. Zuřivec předstíral, že má beránčí povahu. Chtěl si mě připíchnout do vitríny jako exotického motýla.

Mou úlohou bylo chodit do práce a vracet se odtud na minutu přesně, dále pak vařit, uklízet, prát, žehlit a dbát o to, aby domácnost vzkvétala.

Mít dítě je šílenství

„Dítě? Zbláznila ses?“ podivil se vztekloun. „Sama jsi skoro ještě dítě a já se na to taky necítím. Nevšimla sis, že doba je zlá? Přivádět do takové doby dítě je nerozum. Nezodpovědnost. Možná dokonce šílenství.“ Zůstala jsem na něj překvapeně zírat.

Domnívala jsem se, že mít dítě je normální, přirozená věc, nikoli nerozum, nebo dokonce šílenství. Škoda že mi tento svůj názor nevyjevil před svatbou.

Cedule s výzvou

Chodila jsem z práce kolem kulturního domu s tanečním sálem. Okna zářila do daleka, a když jsem zvědavě nahlédla dovnitř, zaznamenala jsem, že se několik párů zrovna chystá k tanci.

Na vstupních dveřích jsem objevila pomačkanou ceduli, že se přijímají účastníci do tanečních kurzů pro dospělé s dovětkem, že na tanec není nikdy pozdě.

Nechápu, co mě k tomu vedlo, ale do těch těžkých dveří jsem se opřela a ocitla se na nehostinné chodbě. Bylo slyšet klavír. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem vstoupila do tanečního sálu.

Vzal si mě na starost

„Co sem lezete? Tady nemáte co dělat!“ zaječela ženská v krátkých oranžových šatech. „Chtěla bych se taky přihlásit,“ vysoukala jsem ze sebe. „To ale jdete s křížkem po funuse. Kurz už jede, copak to nevidíte?“ Smutně jsem přikývla.

Přesto jsem stále trčela na místě a neměla se k odchodu, jako bych na něco čekala. Vtom se ozvaly rychlé kroky. Zvedla jsem oči a spatřila docela sympatického muže, který pravil oproti té ženské překvapivě klidným hlasem:

„Partnera máte?“ Domnívala jsem se, že se ptá, zda jsem vdaná, a tak jsem zapípala: „Ano, jsem dva roky vdaná.“ Zasmál se: „Myslím tanečního partnera.“ Provinile jsem zavrtěla hlavou. „No, bez partnera je to úplně vyloučeno,“ sykla oranžová žena.

Sklopila jsem oči a otočila se k odchodu. „Počkejte,“ řekl mladý muž, taneční mistr. „Nějak to uděláme. Můžu si vás vzít na starosti sám.“ Doma jsem nahlásila, že v práci teď musíme dělat přesčasy, ale že za ně dostaneme zaplaceno. Spolkl to i s navijákem.

A tak úterky a čtvrtky patřily tanečním kurzům. S Adamem jsme se docela spřátelili, život nám však ztrpčovala jeho žena, neustále nás pozorující pohledem zlého jestřába. „Vaše paní je taková energická, že?“ usmívala jsem se. Jen rezignovaně pokrčil rameny. Měl i takové smutné oči.

Jako dvě labutě

Coby učitel tance byl vynikající. Když jsem chodila v patnácti do tanečních, nenaučili mě tam skoro nic, a to málo, co mě naučili, jsem hned zapomněla. S Adamem jsem si přestala připadat jako poleno. Šlo nám to.

Když jsme se učili valčík, ostatní kolem nás zčistajasna utvořili kruh a tleskali. „Jsou jak dvě zasněné labutě,“ poznamenala nějaká žena. „Tak dost!“ zařvala mistrová. „Tady se nezírá, tady se tančí!“

Záchvat vzteku

Martinovy záchvaty zuřivosti se prohlubovaly. Všiml si, že jsem mu složila brýle, které nechal na stole tak, jak si je sundal z očí. Nenapadlo mě, jak obrovský je to prohřešek. „Tady nejde zdaleka jen o ty pitomý brejle!“ hulákal.

„Ty mě chceš ovládat, chceš řídit můj život! Co si to dovoluješ, skládat mi brejle? Kdybych chtěl, udělám to sám!“ Řval tak, že na nás lidi bouchali. Když jsem šla na tancování, měla jsem ještě oči celé červené od pláče. „Co se děje?“ divil se Adam.

„Máte v očích slzy.“ Brali jsme waltz. „To ta dojemná melodie,“ odvětila jsem napůl žertem. Venku studeně foukalo, zahalila jsem se víc do kabátu a zamířila domů.

Zaslechla jsem rychlé kroky, utíkal za mnou. „Můžu vám nějak pomoct?“ volal. „A já vám?“ opáčila jsem. „Myslím, že ani vám není moc veselo.“

Domů jsem nemohla

V onen zachmuřený podvečer jsme se loudali sem a tam okolo rybníka, v němž plavala světla pouličních lamp, později se přidal i měsíc, a leccos jsme si pověděli. „Ale já nemůžu domů,“ napadlo mě asi v půl deváté.

„Nebo mě ten vztekloun zabije.“ A tak jsem se ke svému úžasu ocitla ve starosvětském bytě jeho matky. Byla to distingovaná stará dáma, nechtěla ani žádné vysvětlení. Ujistila mě, že u ní mohu přespat, nabídla mi čaj a sušenky.

Zanedlouho jsem se tu ocitla natrvalo. Stará dáma nám bez námitek a s dobrotivým úsměvem poskytla ze čtyřpokojového bytu dva veliké pokoje k užívání.

Spolu jsme šťastní

Čekaly nás tuhé boje, nebo lépe řečeno války. Oba jsme se rozváděli, naši partneři dělali nepředstavitelné scény a kladli nám do cesty překážky. Ale byli jsme na všechno dva, takže jsme byli silní. Tehdy i dnes.

Hana B. (65), Blansko