Má cesta k mateřství nebyla jednoduchá, stejně jako porod. Několik let se mi nedařilo otěhotnět.

S Jardou jsme se dohodli, že se necháme překvapit, zda se nám narodí holka, nebo kluk. Oba jsme ve skrytu duše toužili po holčičce, ale prioritou pro nás bylo, aby bylo miminko zdravé. Moje těhotenství probíhalo bezproblémově.

Mnohem horší to bylo s porodem, u kterého se vyskytly komplikace. Zažila jsem si dvacet hodin silných bolestí, a nakonec jsem musela podstoupit císařský řez. Po pár dnech jsem navíc musela na operaci znovu. Měla jsem zánět dutiny břišní.

Chovala se k nám vlažně

Obtížnou rekonvalescenci po porodu jsem se snažila brát sportovně a věřila, že se dám brzy do pořádku. Jarda se o mě skvěle staral, mohla jsem si dovolit většinu času ležet v posteli s dcerou a odpočívat. „Lásko, jsem na tebe tak pyšný.

Moc ti děkuji za Kačenku,“ objímal mě často Jarda. Byl z dcery naprosto unesený. Jediným mrakem na našem nebi ovšem byla moje matka. Zatímco Jardovi rodiče byli vnučkou nadšení, moje maminka byla už při návštěvě v porodnici zaražená.

Na Kačenku se letmo podívala, nechtěla ji ani pochovat. Zdržela se jen chvilku a spěchala domů. Nechala v porodnici dokonce i tátu, který si Kačenku láskyplně choval.

Chtěla prostě pokračovatele rodu

Jardovi rodiče nás navštěvovali několikrát do týdne. Vždy dovezli jídlo, a dokonce nám zaplatili úklidovou firmu, abych nemusela myslet ještě na údržbu domácnosti. Za tuto pomoc jsem jim byla vděčná.

I po měsíci mě bolelo celé břicho a byla jsem slabá jako moucha. Máma se u nás za celou dobu neobjevila. Nikdy jsme vlastně neměly moc dobrý vztah. Ani nevím, proč tomu tak bylo. Nikdy jsem po tom nepátrala.

A teď jsem měla dost starostí sama se sebou, a tak jsem její o něco horší chování pustila z hlavy. Pak nás nečekaně poctila svojí návštěvou.

Tolik nenávisti

Leželi jsme tehdy s Jardou a malou na gauči, když někdo zazvonil. Přišla máma. Na Kačenku se podívala a zhodnotila, že hezky prospívá. Potom se otočila na mě a povídá: „Už nějakou dobu bojuju sama se sebou.

Nedokážu skousnout, že jsi neporodila vnuka!“ syčela na mě a pokračovala, že když už jsem si vzala muže, který se ke mně nehodí, měla jsem si alespoň porodit oporu v synovi. Po jejím monologu jsem se rozbrečela.

Jarda vstal, chytil matku za paži a vyvedl ji z bytu. Slyšela jsem, jak jí rázně řekl, že očekává, že se mi omluví. A dokud se nebude chovat normálně, není u nás vítána.

Od té doby, je to už dvacet let, jsem s matkou nemluvila a myslím, že se to už nikdy nezmění. Má dcera tak ani nezná druhou babičku.

Kateřina B. (57), Liberec