Byl to vždycky takový nesmělý a tichý chlap. Nikdy jsem ho nepovažovala za bůhví jakou oporu. Spíš jsem musela všechno zařizovat sama. Až nám náhoda vše změnila.
Poté, co jsme zůstali bez dětí, které si už šly vlastní cestou, jsme se tak trochu začali s manželem nudit. Na přemíru volného času jsme nebyli zvyklí. Dosud nás zaměstnávaly děti, dva velcí synové, kterým se už oběma nebezpečně blížila třicítka. Manžel s nimi stále něco kutil na našem starém domku a já jim vyvařovala.
Nápad mě nadchl
Často jsem si představovala, jak by nám už bylo dobře bez nich a já nemusela pořád stát u plotny nebo tahat tašky s nákupem. Nyní, když k tomu konečně došlo, se mi stýskalo. Po jejich hlučné hudbě i nezřízeném apetitu.
Musela jsem na ty moje kluky pořád myslet. Jak se mají a co jedí. Manžel přišel z práce, sundal si oblek a zasedl k večeři. Ta musela být vždy už na půl šestou. Potom nastal večer a s ním i nuda.
„Koupíme si kola a budeme jezdit po okolí, co říkáš?“ navrhl jednou úplně nečekaně. On totiž nikdy nedělal nic, co bych nepředpokládala! Byl předvídatelný a svým způsobem ušlápnutý.
Měla jsem ho moc ráda, ale nějakou přehnanou hrdostí jsem vůči němu netrpěla. O to víc mě jeho návrh doslova šokoval. V tom dobrém slova smyslu, samozřejmě!
Zastyděla jsem se
Koupili jsme si dvě obyčejná kola, bez motorku, po kterém jsem toužila, ale manžel rozhodl, že potřebujeme pohyb. Vyrazili jsme na první projížďku. Vrátili jsme se unavení, ale nadšení. Byla to ohromná zábava, a ještě navíc i zdravá!
Cestou jsme se stavili na domácí limonádu ve vyhlášené hospůdce a domů přivezli odtamtud i dvě jitrničky. Byla jsem v sedmém nebi. O dva dny později, když nás trochu přestaly bolet svaly na nohou, jsme si vyjížďku chtěli zopakovat.
Asi v půli cesty nás předjela paní s dcerou. Obě měly růžová kola a moc jim to slušelo. Vypadaly spíš jako sestry než jako matka s dcerou, ale slečna volala na paní vzhledu Barbie: „Mami, pojeď!“, tak jsme měli jasno. Trochu mě popadla žárlivost.
Uvědomila jsem si, že mně to tak nesluší, a hned jsem si umínila, že si musím sebe i své kolo příště trochu vyzdobit.
Zachoval klid
V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, čeho budeme za chvíli svědky! Po pár minutách jsme totiž opět obě dámy dojeli, ale lekli jsme se: „Pomoc! Maminka měla nehodu!“ křičela na nás mladší Barbie a mávala rukama nad hlavou.
Manžel dojel až k nim, seskočil z kola a hnal se k ležící cyklistce. Hned věděl, co má dělat. V klidu zkontroloval, zda dýchá a má puls.
Okamžitě bez váhání jednal
Vtom si všiml rychle se zvětšující krvavé skvrny na ušpiněných růžových legínách. Rychle je roztrhl, aby viděl ránu. Krvácela prudce a jakoby v tempu tlukotu srdce. „Tepenné krvácení, sakra,“ zamumlal a poručil mi rychle volat rychlou.
Sám si svlékl tričko, smotal ho do jakéhosi provazu a zaškrtil nohu těsně nad ránou. Ta přestala krvácet. Pro jistotu tlačil na provizorní lano ještě rukou. Vkleče se otočil na vyděšenou dceru a mírným hlasem ji uklidňoval: „Vše už bude dobré,“ říkal tak, že jsme mu věřily.
Záchranář manžela pochválil
Já zatím popsala nehodu operátorce záchranky a nahlásila místo, kde nás najdou. Sanitka byla na místě bleskurychle. Shodou okolností byli nedaleko pro jiného nešťastníka.
„Kdo poskytoval první pomoc?“ zeptal se záchranář, takový mladý kluk s napůl vyholenou hlavou a tetováním na krku. Lekla jsem se, že nám vynadá. Ale on se tak nějak uznale usmál a řekl: „Pane, zachránil jste té ženě život.
Nebýt vás, tak by vykrvácela.“ Musela jsem si sednout, jak mě ten zážitek zmohl. Pohlédla jsem na manžela a pocítila hrdost. Pýchu! Opravdu jsem na něho byla poprvé v životě pyšná. Nikdy se nechlubil, nikdy ze sebe nedělal hrdinu. Ale on byl hrdina.
Zachoval klid, měl všechno v hlavě srovnané, ani na malou chviličku nezaváhal, co dělat. A ještě nás utěšoval!
Mohli jsme pokračovat dál
Nebýt jeho, nevím, jak by všechno dopadlo. Mlčky jsem mu podala svoji mikinu, aby nebyl do pasu nahatý. Teď jsem byla ráda, že mikina byla šedá a vytahaná. V nějaké růžové s obrázky by asi nevypadal dobře. I když by nám to v tu chvíli bylo nejspíš úplně jedno.
Rotřesená slečna jela s maminkou v sanitce jako doprovod a my jsme každý popadli jedno jejich kolo a pěšky došli do naší oblíbené hospůdky, kde jsme ta kola mohli zanechat.
Miluji ho
Tentokrát jsme si malinovku ochutili štamprlí, abychom se trochu vzpamatovali. Večer jsem manžela pohladila po vlasech. Překvapeně na mě vzhlédl z křesla. „Jsem na tebe tak moc pyšná,“ řekla jsem mu a dala mu pusu.
Bylo vidět, že ho to zaskočilo víc než celá ta nehoda. Můj hrdina se i trochu začervenal. Uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že ho mám. Manžel je mojí oporou a jistotou. A to je nejvíc! Víc si ani nemusím přát.
Blanka J. (63), Litomyšl
