Doktoři mi říkali, že nikdy nebudu máma. O to větší radost jsem měla, když mi gynekolog pověděl, že jsem ve třetím měsíci těhotenství.
Bylo červencové ráno a já po dlouhé těžké noci svírala vytoužené novorozeňátko. Zdravá holčička s dolíčky na tvářích. Slzy mi radostí stékaly z očí. Pět krásných let jsme si s dcerkou užívali.
Měli jsme to, o čem jsme s mým manželem vždycky snili. Dávali jsme jí tolik lásky, kolik jsme jen mohli, a vážili si každé minuty s ní.
Boj jsme prohráli
Jednoho dne se nám však zhroutil celý svět. V nemocnici při vyšetření zjistili naší malé dcerušce nádor. Naše rodina zažila otřes, jaký si nedokáže nikdo představit. To nejhorší nás však teprve čekalo. Roky jsme bojovali a boj o život prohráli.
Pořád jsme se upínali k naději, že tohle přece vyhrát musíme, že musí být nějaká spravedlnost. To dítě přece za nic nemůže! Pukalo mi srdce.
Prožívali jsme muka
Následovalo období plné utrpení a smutku. Dny se táhly, neměla jsem ponětí, co je za měsíc, natož za den, a skončila pod dohledem psychiatrů. Po hororových letech strávených v psychických mukách a depresích jsme se s manželem vzchopili.
Vzájemně jsme se podporovali a snažili se dostat do běžného života. Náš starý byt nám všude připomínal naši dceru. I okolí domu. Rozhodli jsme se pro radikální řešení. Museli jsme pryč z toho bytu, ale i z domu. Nakonec jsme se rozhodli odstěhovat do jiné čtvrti.
Nový začátek
Náš nový domov byl útulný a milý, bydleli jsme v centru města. Byl to náš nový začátek. Po několika měsících strávených v novém bytečku jsem začala poznávat nové sousedy. Všichni byli milí a příjemní, až na paní, která bydlela vedle mě.
Nikdy jsem ji nepotkala, až jednoho dne jsme se srazily u dveří. Hned se se mnou dala do řeči a vypadala, že jsem jí sympatická. Představila mi svou malinkou dcerku, které byly nedávno dva roky.
Z kočárku se na mě usmívalo malé kouzelné miminko jménem Markétka. Bodlo mě u srdce. Ale nebyla to temná vzpomínka, byla to radost.
Byla u nás víc než doma
Časem se ukázalo, že sousedka je spíše rodič, kterého by žádné dítě nechtělo. Neustále malé miminko komandovala, Markétku zahrnovala buzerací a nesmyslnou kritikou. Ve mně viděla však příležitost chůvy, a tak se rozhodla dávat ke mně Markétku na hlídání.
Holčička rostla, za chvíli už vesele běhala a povídala. U nás doma byla víc než u sebe. Vytvořila jsem si k Markétce vztah, stala se pro mě rodinou. Vždy se k nám velmi těšila, dokonce víc než domů, a já ji pokaždé s radostí vítala.
Její máma žárlila
Nakonec na náš vztah začala sousedka i žárlit, neváhala dceři návštěvy ke mně zakazovat. Ta si však pokaždé našla výmluvu, aby za mnou mohla aspoň na chvilku.
Adoptovala si mě
Prožívala jsem s Markétou první kroky, slova, školní besídky, přijímačky a později i lásky. Se vším se mi svěřovala. Jakmile nastoupila do pubertálního věku, začala matce vzdorovat.
Měly spolu už tak dost špatný vztah, její matka se ji nesnažila chápat, byla agresivní a začala propadat alkoholismu. Tak matku nadobro v osmnácti opustila a bydlela u nás. Netrvalo dlouho a našla si milého přítele, ke kterému se pak odstěhovala.
Častokrát jsem je navštěvovala a s Markétkou jsme se dennodenně vídaly. Jednoho dne mi oznámila, že se s přítelem budou brát.
Nakonec mám velkou rodinu
Teď je Markéta dospělá žena a má dvě malé dcerky, které mě oslovují babičko. S manželem se máme dobře a své role prarodičů jsme s radostí přijali. Jsme šťastní. Dostali jsme novou šanci a osud nám seslal milující harmonickou rodinu.
Jiřina L. (70), Olomouc
