Byla moc milá a sympatická. Vždycky jsme se společně hodně nasmály. Jenže smích mě pomalu přešel. To, když jsem poznala pravý důvod jejích návštěv.
Byla jsem ráda, když se do bytu vedle mě nastěhovala usměvavá paní asi tak v mém věku. Hned pozdravila, představila se a utrousila nějakou vtipnou poznámku. Ulevilo se mi. Obávala jsem se nějaké rodiny s malými dětmi, co budou křičet od rána do večera! Nic proti dětem, ale člověk už potřebuje taky trochu klidu.
Snědla, na co přišla
„Mám velké štěstí,“ pomyslela jsem si tehdy a pozvala novou sousedku Mirku na kafe. Pochválila mi čerstvě upečenou bábovku i kafe se šlehačkou. Chtěla jsem se trochu ukázat, a tak jsem ji náležitě pohostila.
Druhý den přišla zase a za dva dny znovu. Vždycky byla moc milá, ale její apetit neznal mezí. Snědla, na co přišla!
Úplně jako doma
Klidně otevřela dveře lednice a okomentovala, co v ní je. „Ty máš křenový závitek v aspiku! Ten mám tak ráda…“ Nezbývalo mi než jí ho nabídnout. Při další návštěvě jsem měla na lince tác s chlebíčky. Syn měl svátek a měl odpoledne přijít.
Než jsem stačila vedle v místnosti dokončit telefonní hovor, byl tác prázdný. „Teda ty se ti povedly,“ smála se Mirka ještě s mastnou pusou a zvedala palec nahoru, jako že jsem borec. Mně ale její chvála už dávno netěšila. Jenže, co dělat?
Stále se jen cpala
Při každém zazvonění na dveře běžet schovávat jídlo do skříně? To bych ani fyzicky nezvládla. Nevěděla jsem si rady. Jako bych se ocitla v pasti.
Jednou, když se pustila do ještě horkých buchet, které jsem chviličku před její nečekanou návštěvou vytáhla z trouby, jsem jí to řekla od plic.
Nic se jí nedotklo
Zatímco v ní buchty mizely jedna za druhou, zeptala jsem se, proč se tak cpe. „To tolik jíš i doma, nebo jenom u mě?“ Ani se nenaštvala. Jen mávla bezstarostně rukou, nacpala si do pusy další buchtu a konstatovala, že jí u mě moc a moc chutná!
Po jejím odchodu jsem znovu zadělala na další buchty a potom se rozbrečela. Už jsem měla nervy na dranc. Horečnatě jsem přemýšlela, jak z té šlamastyky ven. Když ani domluva není nic platná. A potom mě to napadlo. Vyhlásím půst!
Nakoupila jsem si jen pár balení rýžových chlebíčků a všechno jídlo jsem pečlivě schovala.
Nevěřila svým očím
Při příští návštěvě byla Mirka v šoku. „Co se děje? Ty nemáš nic k jídlu?“ ptala se udiveně u prázdné ledničky. Vlastně skoro zděšeně! Já jí v klidu vše vysvětlila. Usadila jsem se do tureckého sedu, abych vypadala jako jogín.
Dalo mi to opravdu dost práce, ale co by člověk nevytrpěl. Namluvila jsem jí, že jsem vyhlásila půst a čistím tělo od všech škodlivin. Jen voda a tyhle rýžové chlebíky! Jinak nic.
Zbavila jsem se jí
„Musím to vydržet minimálně měsíc,“ sdělila jsem jí. Mirka ohrnula nos a odešla, aniž by se posadila. Na další návštěvu nepřišla, přestože jsem ji opakovaně zvala. Měla jsem konečně klid. Jen doufám, že neucítí tu vůni kachničky, kterou jsem si připravila.
Ještě se mohu vymluvit, že je to od sousedů nahoře, kdyby pátrala. Užívám si lahůdek pěkně o samotě a jsem náramně šťastná!
Květa S. (67), Zábřeh
