Domů     V chatové osadě jsem zažila zklamání a pak i štěstí
V chatové osadě jsem zažila zklamání a pak i štěstí

Do Milanovy chaty jsem s ním jezdla potají, přikrytá dekou na zadním sedadle auta. Byla to úleva, když jsem konečně z milenky povýšila na jeho oficiální přítelkyni. Vyhráno jsme ale neměli.

Roky jsme se skrývali jako dva vězni na útěku. Když už jsme jeli jednou za uherský rok na chatu, působilo to, pokud by nás někdo pozorně sledoval, komicky.

Schovávala jsem se na zadním sedadle auta, ležela jsem tam přikrytá od hlavy k patě dekou. Bylo to zbytečné, v časech, kdy jsme tam mířili, nebyla v osadě živá duše.

Většinou jsme si vybrali všední den pozdního podzimu nebo časné jaro, kdy se chaty kolikrát ještě krčily pod nánosem, nebo alespoň popraškem sněhu. Jen v jediné se topilo a z komína stoupal dým – v té naší.

Takový už je zkrátka úděl milenek. Nějakou dobu to může být úsměvné a romantické jako z nějakého filmu, ale když je vám už dost přes třicet a ze všeho nejvíce toužíte žít spořádaným, rodinným životem, leze to člověku strašně na nervy.

Po letech se mi mé největší přání kupodivu splnilo. Z role tajené milenky jsem se konečně vyšplhala do mnohem důstojnějšího postavení oficiální přítelkyně.

Milan zažádal o rozvod, a protože byt připadl celkem automaticky jeho ženě Lídě, milovaná chata zůstala jemu.

Radostí bez sebe

A mohli jsme na toto nádherné místo jezdit spolu bez utajování. Byla jsem radostí bez sebe. Takové zklamání, jaké mě následně čekalo, bych nepřála nikomu na světě.

Milan tu vyrůstal, měl zdejší chatovou osadu nesmírně rád, a mně také přirostla k srdci.Vrostlá do svahu kousek od přehrady, kolem lesy slibující úrodu hřibů, lesních jahod, malin a borůvek. Pro duši městského člověka hotové lázně.

Milan sem jezdil s rodiči, vášnivými osadníky, odmalička a seznámil se tu s první ženou Lídou, ta sem zas jezdila s mámou. Milan si zpětně nedokázal vysvětlit, proč se vlastně do Lídy zamiloval.

Byla hezká, to ano, zřejmě mu to v jeho tehdejších sedmnácti letech připadalo jako to nejdůležitější, ale byla to fúrie. Hysterická, protivná, nesnesitelná ženská, která dělala svému okolí ze života peklo.

Podle všeho stejná, jako její nebožka máma. Tyhle dvě byly tady po okolí proslulé, doneslo se ke mně, že se jim říkalo luciferky.

Noví přátelé?

Lídin tatínek, než aby ten teror snášel, raději umřel, a tak si luciferky svorně hledaly novou oběť, kterou našly v chudákovi Milanovi.

Teprve teď, když bylo jejich společné dceři osmnáct, se mu podařilo Lídě a jejímu věčnému řádění, které, když došlo na rozvod, ještě nabylo obludných rozměrů, uniknout. Byl k smrti unavený, bez energie, ale šťastný.

Slíbili jsme si, že čas, který odteď prožijeme spolu, bude už jenom hezký. Jenomže člověk míní, chatová osada mění. Těšila jsem se na spoustu zahradních večírků a posezení u táborových ohňů, ale sklaplo mi hned ten první večer.

Pořádali jsme s Milanem zahradní slavnost pro všechny mé nové zdejší přátele, ale ukázalo se, že nic takového jako moji noví přátelé neexistuje.

Přitom jsem se chtěla předvést jako dokonalá hostitelka, napekla jsem kuřata, bábovky, připravila několik druhů chlebíčků. Milan se postaral o pivo a víno, a tak hostina, o níž jsme dali zdejším vědět, mohla začít.

Nedostavil se nikdo, když nepočítám dva dávné místní kámoše svého vyvoleného, kteří přišli s cílem opít se ještě víc, než byli doposud.

To se spraví

Ale žádné ženy, s nimiž jsem se plánovala spřátelit, žádné děti, pro které jsem napekla koláčky. Ptala jsem se těch dvou podroušených, proč jinak nikdo nepřišel. „Kvůli Lídě,“ vysvětlili bez zaváhání.

„Lidi jsou tu pohoršení, že ještě ani nebyl rozvod a Milan si sem už vodí milenku. Lída tady vyrůstala, lidi ji znali odmalička, jsou na její straně.“ To by mě bývalo nenapadlo. „Vždyť prý byla strašně protivná,“ namítla jsem. „To byla,“ souhlasili chlapíci.

„Ale byla zdejší.“ S tím jsem nepočítala, ani ve snu by mě to nenapadlo. Seděli jsme s Milanem v prázdné zahradě nad nesnědenými lahůdkami a jeden na druhého udiveně hleděli. „Co se to s těmi lidmi děje?“ nechápal Milan.

„Lída byla panovačná a nepříjemná, s nikým si nerozuměla, lidi ji většinou, pokud vím, pomlouvali.“ Uklidili jsme zahradu a šli spát. Dlouho jsem se na posteli převalovala. Bylo nabíledni, že mě tu čekají těžké časy.

V osadě se žilo v pospolitosti, společně se tu slavily narozeniny, svátky, pálily čarodějnice, pořádaly tancovačky, karnevaly, bojovky pro děti. „To se spraví,“ ujišťoval mě Milan. Jenže nespravilo.

Dámu neobsloužím!

Když jsme si pak nazítří chtěli dát v kiosku pivo a limonádu, smích nás přešel definitivně. „Pivo ti dám,“ štěkla paní, co tu prodávala. „Ale dáma ať si limonádu koupí jinde. Jsi, pokud vím, pořád ještě ženatý s Lídou.

Dobře jsem znala její mámu i jejího tátu, to byl velký dobrák. Už z úcty k nim tu tvoji novou dámu neobsloužím.“ Žasnoucí Milan odvětil, že si v takovém případě pivo nedá, a pustili jsme se mlčky pěšinkou k naší chatě.

Potkali jsme maminku s holčičkou, která slušně pozdravila. Maminka ji pokárala, ale dost nahlas, tak, abychom to náhodou nepřeslechli: „Tuhle paní, Aničko, nezdrav. To je ta, co ukradla strejdu Milana tetě Lídě. A to se nedělá.“ Tak takhle byly karty rozdány. Nebavila se se mnou ani klika u dveří.

První krok k usmíření

Když se pálily čarodějnice, přece jen jsme se odhodlali si s Milanem přisednout k ohni. Třeba už emoce opadly a bude líp, říkala jsem si.

Seděli jsme tu však sami jako dva ztroskotanci, a ačkoli se velkoryse rozdávaly buřty a krajíce chleba, nedostali jsme nic, při rozdělování nás ostentativně vynechali. Pak už jsme nikam nechodili. Žili jsme si pro sebe.

Měli jsme se rádi a bylo nám dobře, ale i tak nám osadní život pořádně zhořkl. Pořídili jsme si nádherné štěně labradorského retrívra a Milan, protože je nesmírně šikovný, vybudovat svépomocí na zahradě bazén. Obojí lákalo dětičky.

„Mami, můžu si pohladit to štěnátko? Mami, dovolila bys mi vykoupat se v bazénu strejdy Milana?“ Škemraly a žadonily, nedalo se to vydržet.

Matky to časem musely vzdát, sklopit hlavy a tiše se zeptat mě nebo Milana, zda by to šlo, aby k nám na zahradu s dětmi občas zašly. S radostí jsme souhlasili. Děti nám dováděly u chaty a jejich matkám nezbylo než to překousnout.

A to byl první krůček k usmíření. Druhý veliký krok učinila stará paní Blažková, chodící historie, manželka zakladatele osady, vášnivého trampa. To bylo na svatého Jana, kdy se pálily ohně a pořádala tancovačka pod širým nebem.

Nebyla svatá

Šli jsme se s Milanem jen kouknout na tu vatru. Seděla tam paní Blažková spolu s mnohými dalšími, a schválně hlasitě povídá: „Ale ona ta Lída fakticky nebyla svatá, lidičky. Milan by měl dostat metál, že to s ní vydržel tolik let. No, že jo?

Co říkáte, ženský?“ Dívaly se do země a nenápadně přikyvovaly. A paní Blažková zavolala: „Milánku, dáte si s námi vínečko? Svatý Jan by se měl trošičku zapít, co říkáte?“ S úsměvem jsme souhlasili.

Když nám stará paní nalévala do papírových kelímků laciné červené, pochopila jsem, že ledy byly prolomeny a život v osadě se snad konečně změní k lepšímu. A báječná paní Blažková, aby svůj dobrý skutek korunovala, řekla:

„A kdypak bude svatba, Milane?“ Na to jsem se zatím neodvážila zeptat ani já. Tak to udělala za mě. A Milan musel všem těm pátravým očím slíbit, že mě co nevidět učiní svou manželkou, abych osadu již nepobuřovala statusem milenky. A tak se také stalo.

Do roka se konala svatba na nedalekém úřadě a nakonec jsem se dočkala i vysněné rodiny. Narodily se nám celkem tři děti a já jsem dnes i zasloužilou babičkou. V osadě trávíme každou volnou chvíli, schází se tu celá naše početná rodina.

Kristýna (67), Litvínov

Související články
18.7.2024
Než jsem otěhotněla, rozhodli jsme se s přítelem, že si zaletíme na romantický prodloužený víkend do Paříže. Tedy s prohlídkami památek, nákupy, romantickými snídaněmi v kavárnách. S vínem i vybraným jídlem. Byla jsem natěšená jako blecha a nemohla se dočkat, až konečně uvidím Louvre, katedrálu Notre Dame, Eiffelovu věž. Nikdy jsem totiž v hlavním městě Francie nebyla, ale toužila jsem po tom u
17.7.2024
Nedokážu se smířit s tím, že pokrok letí kupředu, zatímco já stárnu a nikam se neposouvám. Toužím být moderní babička a udělám pro to cokoli! Byla jsem vždycky nakloněná všemu novému a nebránila se technickým vymoženostem. Proto mě trápilo, že se neumím poprat s chytrými mobily. Počítač s internetem jsem sice doma měla, ale jediné, co jsem zvládala, bylo posílat maily. To bylo málo! Asi před pě
16.7.2024
Znaly jsme se od školky a v dospělosti jsme si spolu pořídily kavárnu. Po letech jsme se pohádaly a strašně si ublížily. Čas vše naštěstí spravil. Od chvíle, kam naše paměť sahá, jsme se kamarádily a plánovaly společnou budoucnost. Když jsme se dostaly na stejnou střední školu, na hotelovku, tak jsme si vysnily, jak si spolu jednou pořídíme cukrárnu! Budeme si samy péct cukroví, dělat zmrzlinov
14.7.2024
Miluji milostné příběhy. Vždy mi připadaly vzrušující. Proč? Možná jsem sama žila nudný život. Do jisté doby. Je to vlastně smutné, když překročíte padesátku, máte pocit, že roky žijete vedle nesprávného muže a čekáte na rozuzlení, které se děje v telenovelách. Na dnešní poměry jsem se vdávala brzy. Podle zvyklostí za minulého režimu. Bylo mi 25 let, když jsem stála před oltářem a slíbila jsem
13.7.2024
Alkohol se mi zprotivil, když mě kdysi na jedné oslavě ranila kamarádka a ponížila mě před ostatními. Dodnes nerada slavím a zcela se tomu i po tolika letech vyhýbám, protože už nikdy nechci zažít takové ponížení. Když mi bylo šestnáct, máma mi dovolila odjet na oslavu narozenin k rodičům mé tehdy nejlepší kamarádky ze třídy. Naši rodiče se také znali, proto se o mě výjimečně nebáli. Do té doby
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hrad Svojanov: Působí zde snad dodnes jakési dávné prokletí?
enigmaplus.cz
Hrad Svojanov: Působí zde snad dodnes jakési dávné prokletí?
Hrad Svojanov patří mezi naše nejtajemnější hrady. Koluje o něm celá řada záhadných legend a pověstí. Pravděpodobně nejznámější z nich jsou pověsti o tragických osudech místních žen jménem Kateřina
Turistická stezka Silesianka: Nejkrásnější pohled na Euroregion Silesia
epochanacestach.cz
Turistická stezka Silesianka: Nejkrásnější pohled na Euroregion Silesia
Který výhled na česko-polské pohraničí, označované jako Euroregion Silesia, je ten nejkrásnější? Na tuto otázku nemusíme odpovídat teoreticky, ale můžeme v praxi vyzkoušet turistickou stezku Silesianka. Nachází se nedaleko od hradu Štramberk v okrese Nový Jičín. Provede nás k celkem 34 vyhlídkovým objektům na obou stranách hranice – 23 na české straně, 11 na polské. Na trase jsou
Láska v duchu feng-šuej
nejsemsama.cz
Láska v duchu feng-šuej
Jste už dlouho sama a nedaří se vám potkat vhodného partnera? Zkuste to podle moudrého učení feng-šuej, které vám může pomoci nejen tipy, jak udělat domov kouzelnějším, ale také jak potkat pana Božského. Když to v dávných dobách nešlo jinak, lidé se uchylovali k milostné magii. A dělají to i dnes. Existují metody, jak přivábit
Krátil vůdce amerických nacistů daně?
historyplus.cz
Krátil vůdce amerických nacistů daně?
„Heil Hitler!“ ozývají se 20. února 1939 halasné výkřiky z davu shromážděného v newyorské hale Madison Square Garden. Paže účastníků švihají nahoru v nacistickém pozdravu. Na 22 000 Němců, naturalizovaných v USA, protestuje proti židovskému spiknutí…   Na shromáždění, konaném u příležitosti blížícího se výročí narození prvního amerického prezidenta George Washingtona (1732‒1799), se vedle sebe objevuje jeho
Randová se strachuje o své blízké
nasehvezdy.cz
Randová se strachuje o své blízké
Hvězda seriálu Ulice je prostě smolařka v lásce. Ač Martina Randová (52) vypadá rok od roku stále lépe, toho pravého pořád ne a ne najít. Ještě před dvěma lety otevřeně říkala, že je přesvědčená o
Victorinox s damaškovým nožem pro 2024
iluxus.cz
Victorinox s damaškovým nožem pro 2024
Letošní limitovaná edice Damast je fascinujícím spojením nože Victorinox Farmer X, oblíbených střenek Alox v syté tmavě hnědé barvě a elegantní čepele Damasteel®. Jmenuje se Farmer X Alox Damast a je
Matka mi pořád mluví do života
skutecnepribehy.cz
Matka mi pořád mluví do života
Asi nejsem jediná, koho to potkalo. Ale až příliš pozdě jsem zjistila, že mi moje matka řídí život a já tak žiju ten její, nikoliv svůj. Moje máma byla doma vždy generál a táta byl typický podpantoflák… Máma ho jen úkolovala a on ani neodporoval. Rozhodovala o všem Když jsem byla trošku starší, dali mě na výběrovou školu s rozšířenou
Těstoviny s houbami, kuřetem a slaninou
tisicereceptu.cz
Těstoviny s houbami, kuřetem a slaninou
Houby a těstoviny k sobě pasují jako rajče a bazalka! Takhle je nejraději vaříme my. Ingredience na 4 porce 1 balení oblíbených těstovin 100 g čerstvých hub 1 šalotka 5 snítek tymiánu 300 ml
Pozorování UFO nad Argentinou: Podobnost s Roswellem čistě náhodná?
epochalnisvet.cz
Pozorování UFO nad Argentinou: Podobnost s Roswellem čistě náhodná?
Záhada jednoho z nejzvučnějších případů UFO v Argentině, pokřtěného tiskem jako argentinský případ Roswell, dodnes přetrvává v paměti nejen argentinských ufologů. Podobnost s legendárním případem v Novém Mexiku z roku 1947 je skutečně až zarážející…   Je právě 17. srpna 1995 a Antonio Galvagno si za jasného dne se svou ženou dopřává oběd, když asi v
Splynutí organismů spustilo překotný rozvoj života na Zemi
21stoleti.cz
Splynutí organismů spustilo překotný rozvoj života na Zemi
Soužití dvou organismů, kdy jeden žije uvnitř těla druhého, se označuje jako endosymbióza. Pokud dojde k jejich splynutí, změní se jednodušší organismus v organelu druhého. Za celou historii naší plan
Jak snížit riziko při cestách do exotických destinací? Očkujte se!
epochaplus.cz
Jak snížit riziko při cestách do exotických destinací? Očkujte se!
Češi si k trávení své dovolené vybírají čím dál exotičtější země. Kromě obohacujícího zážitku si s sebou domů však mohou přivézt i nechtěný suvenýr – některou ze život ohrožujících nemocí, které se u nás nevyskytují, nebo zde již byly vymýceny. Jak tomu zabránit? Vedle úrazů, které jsou nejčastější zdravotní komplikací, postihující turisty na cestách, se jich velká
Jídelna s vytříbeným vkusem
rezidenceonline.cz
Jídelna s vytříbeným vkusem
Místo pro stolování je velmi často součástí multifunkční společenské zóny, proto na ni svým stylem obvykle navazuje. Shoduje se zejména materiálově, výsledná kompozice mnohdy poslouží i jako přirozený prostorový předěl. Vybavení prostoru, souvisejícího s konzumací jídla, se odvíjí od dané dispozice a její velikosti, odpovídat by mělo rovněž počtu členů domácnosti. Odráží určitě i to,