Domů     V chatové osadě jsem zažila zklamání a pak i štěstí
V chatové osadě jsem zažila zklamání a pak i štěstí
8 minut čtení

Do Milanovy chaty jsem s ním jezdla potají, přikrytá dekou na zadním sedadle auta. Byla to úleva, když jsem konečně z milenky povýšila na jeho oficiální přítelkyni. Vyhráno jsme ale neměli.

Roky jsme se skrývali jako dva vězni na útěku. Když už jsme jeli jednou za uherský rok na chatu, působilo to, pokud by nás někdo pozorně sledoval, komicky.

Schovávala jsem se na zadním sedadle auta, ležela jsem tam přikrytá od hlavy k patě dekou. Bylo to zbytečné, v časech, kdy jsme tam mířili, nebyla v osadě živá duše.

Většinou jsme si vybrali všední den pozdního podzimu nebo časné jaro, kdy se chaty kolikrát ještě krčily pod nánosem, nebo alespoň popraškem sněhu. Jen v jediné se topilo a z komína stoupal dým – v té naší.

Takový už je zkrátka úděl milenek. Nějakou dobu to může být úsměvné a romantické jako z nějakého filmu, ale když je vám už dost přes třicet a ze všeho nejvíce toužíte žít spořádaným, rodinným životem, leze to člověku strašně na nervy.

Po letech se mi mé největší přání kupodivu splnilo. Z role tajené milenky jsem se konečně vyšplhala do mnohem důstojnějšího postavení oficiální přítelkyně.

Milan zažádal o rozvod, a protože byt připadl celkem automaticky jeho ženě Lídě, milovaná chata zůstala jemu.

Radostí bez sebe

A mohli jsme na toto nádherné místo jezdit spolu bez utajování. Byla jsem radostí bez sebe. Takové zklamání, jaké mě následně čekalo, bych nepřála nikomu na světě.

Milan tu vyrůstal, měl zdejší chatovou osadu nesmírně rád, a mně také přirostla k srdci.Vrostlá do svahu kousek od přehrady, kolem lesy slibující úrodu hřibů, lesních jahod, malin a borůvek. Pro duši městského člověka hotové lázně.

Milan sem jezdil s rodiči, vášnivými osadníky, odmalička a seznámil se tu s první ženou Lídou, ta sem zas jezdila s mámou. Milan si zpětně nedokázal vysvětlit, proč se vlastně do Lídy zamiloval.

Byla hezká, to ano, zřejmě mu to v jeho tehdejších sedmnácti letech připadalo jako to nejdůležitější, ale byla to fúrie. Hysterická, protivná, nesnesitelná ženská, která dělala svému okolí ze života peklo.

Podle všeho stejná, jako její nebožka máma. Tyhle dvě byly tady po okolí proslulé, doneslo se ke mně, že se jim říkalo luciferky.

Noví přátelé?

Lídin tatínek, než aby ten teror snášel, raději umřel, a tak si luciferky svorně hledaly novou oběť, kterou našly v chudákovi Milanovi.

Teprve teď, když bylo jejich společné dceři osmnáct, se mu podařilo Lídě a jejímu věčnému řádění, které, když došlo na rozvod, ještě nabylo obludných rozměrů, uniknout. Byl k smrti unavený, bez energie, ale šťastný.

Slíbili jsme si, že čas, který odteď prožijeme spolu, bude už jenom hezký. Jenomže člověk míní, chatová osada mění. Těšila jsem se na spoustu zahradních večírků a posezení u táborových ohňů, ale sklaplo mi hned ten první večer.

Pořádali jsme s Milanem zahradní slavnost pro všechny mé nové zdejší přátele, ale ukázalo se, že nic takového jako moji noví přátelé neexistuje.

Přitom jsem se chtěla předvést jako dokonalá hostitelka, napekla jsem kuřata, bábovky, připravila několik druhů chlebíčků. Milan se postaral o pivo a víno, a tak hostina, o níž jsme dali zdejším vědět, mohla začít.

Nedostavil se nikdo, když nepočítám dva dávné místní kámoše svého vyvoleného, kteří přišli s cílem opít se ještě víc, než byli doposud.

To se spraví

Ale žádné ženy, s nimiž jsem se plánovala spřátelit, žádné děti, pro které jsem napekla koláčky. Ptala jsem se těch dvou podroušených, proč jinak nikdo nepřišel. „Kvůli Lídě,“ vysvětlili bez zaváhání.

„Lidi jsou tu pohoršení, že ještě ani nebyl rozvod a Milan si sem už vodí milenku. Lída tady vyrůstala, lidi ji znali odmalička, jsou na její straně.“ To by mě bývalo nenapadlo. „Vždyť prý byla strašně protivná,“ namítla jsem. „To byla,“ souhlasili chlapíci.

„Ale byla zdejší.“ S tím jsem nepočítala, ani ve snu by mě to nenapadlo. Seděli jsme s Milanem v prázdné zahradě nad nesnědenými lahůdkami a jeden na druhého udiveně hleděli. „Co se to s těmi lidmi děje?“ nechápal Milan.

„Lída byla panovačná a nepříjemná, s nikým si nerozuměla, lidi ji většinou, pokud vím, pomlouvali.“ Uklidili jsme zahradu a šli spát. Dlouho jsem se na posteli převalovala. Bylo nabíledni, že mě tu čekají těžké časy.

V osadě se žilo v pospolitosti, společně se tu slavily narozeniny, svátky, pálily čarodějnice, pořádaly tancovačky, karnevaly, bojovky pro děti. „To se spraví,“ ujišťoval mě Milan. Jenže nespravilo.

Dámu neobsloužím!

Když jsme si pak nazítří chtěli dát v kiosku pivo a limonádu, smích nás přešel definitivně. „Pivo ti dám,“ štěkla paní, co tu prodávala. „Ale dáma ať si limonádu koupí jinde. Jsi, pokud vím, pořád ještě ženatý s Lídou.

Dobře jsem znala její mámu i jejího tátu, to byl velký dobrák. Už z úcty k nim tu tvoji novou dámu neobsloužím.“ Žasnoucí Milan odvětil, že si v takovém případě pivo nedá, a pustili jsme se mlčky pěšinkou k naší chatě.

Potkali jsme maminku s holčičkou, která slušně pozdravila. Maminka ji pokárala, ale dost nahlas, tak, abychom to náhodou nepřeslechli: „Tuhle paní, Aničko, nezdrav. To je ta, co ukradla strejdu Milana tetě Lídě. A to se nedělá.“ Tak takhle byly karty rozdány. Nebavila se se mnou ani klika u dveří.

První krok k usmíření

Když se pálily čarodějnice, přece jen jsme se odhodlali si s Milanem přisednout k ohni. Třeba už emoce opadly a bude líp, říkala jsem si.

Seděli jsme tu však sami jako dva ztroskotanci, a ačkoli se velkoryse rozdávaly buřty a krajíce chleba, nedostali jsme nic, při rozdělování nás ostentativně vynechali. Pak už jsme nikam nechodili. Žili jsme si pro sebe.

Měli jsme se rádi a bylo nám dobře, ale i tak nám osadní život pořádně zhořkl. Pořídili jsme si nádherné štěně labradorského retrívra a Milan, protože je nesmírně šikovný, vybudovat svépomocí na zahradě bazén. Obojí lákalo dětičky.

„Mami, můžu si pohladit to štěnátko? Mami, dovolila bys mi vykoupat se v bazénu strejdy Milana?“ Škemraly a žadonily, nedalo se to vydržet.

Matky to časem musely vzdát, sklopit hlavy a tiše se zeptat mě nebo Milana, zda by to šlo, aby k nám na zahradu s dětmi občas zašly. S radostí jsme souhlasili. Děti nám dováděly u chaty a jejich matkám nezbylo než to překousnout.

A to byl první krůček k usmíření. Druhý veliký krok učinila stará paní Blažková, chodící historie, manželka zakladatele osady, vášnivého trampa. To bylo na svatého Jana, kdy se pálily ohně a pořádala tancovačka pod širým nebem.

Nebyla svatá

Šli jsme se s Milanem jen kouknout na tu vatru. Seděla tam paní Blažková spolu s mnohými dalšími, a schválně hlasitě povídá: „Ale ona ta Lída fakticky nebyla svatá, lidičky. Milan by měl dostat metál, že to s ní vydržel tolik let. No, že jo?

Co říkáte, ženský?“ Dívaly se do země a nenápadně přikyvovaly. A paní Blažková zavolala: „Milánku, dáte si s námi vínečko? Svatý Jan by se měl trošičku zapít, co říkáte?“ S úsměvem jsme souhlasili.

Když nám stará paní nalévala do papírových kelímků laciné červené, pochopila jsem, že ledy byly prolomeny a život v osadě se snad konečně změní k lepšímu. A báječná paní Blažková, aby svůj dobrý skutek korunovala, řekla:

„A kdypak bude svatba, Milane?“ Na to jsem se zatím neodvážila zeptat ani já. Tak to udělala za mě. A Milan musel všem těm pátravým očím slíbit, že mě co nevidět učiní svou manželkou, abych osadu již nepobuřovala statusem milenky. A tak se také stalo.

Do roka se konala svatba na nedalekém úřadě a nakonec jsem se dočkala i vysněné rodiny. Narodily se nám celkem tři děti a já jsem dnes i zasloužilou babičkou. V osadě trávíme každou volnou chvíli, schází se tu celá naše početná rodina.

Kristýna (67), Litvínov

Související články
5 minut čtení
Žila jsem s pocitem, jaké mám štěstí, že mám vydařené manželství. Teď jsem zjistila, že v tom manželství nejsem jedinou ženou mého muže. Smanželem Petrem jsme spolu přes třicet let. Na naše manželství jsem byla vždy pyšná – přežilo radosti i starosti, výchovu dvou dětí, finanční těžkosti i mé zdravotní problémy. Vždycky jsem si myslela, že jsme tým, který všechno zvládne. Až do chvíle, kdy se m
3 minuty čtení
Minulý týden jsem při nákupech zažila něco, co mi připomnělo staré, ale rozhodně ne dobré časy. Šla jsem jako každý čtvrtek na trh koupit zeleninu, když jsem v davu zahlédla známou tvář. Byla to Jitka, moje spolužačka ze základní školy. Stála u stánku s květinami, usmívala se a vypadala spokojeně. Na ni nikdy nezapomenu Chvíli jsem váhala, jestli se k ní mám vůbec hlásit, ale pak jsem se
3 minuty čtení
Můj manžel byl vždy pracovitý a starostlivý, ale taky tak trochu pecivál. Pak se přistěhoval nový soused a můj muž se změnil k nepoznání. S mým mužem Toníkem jsme prožili velmi pěkný život. Znali jsme se od dětství. Chodili jsme spolu do jedné školy, on o rok výš. První pusu jsem od něj dostala už ve třetí třídě, když jsem šla na maškarní za ovečku, a on za vlka. Vyhráli jsme hlavní cenu a tanc
3 minuty čtení
Dá se říct, že to bylo přátelství na život a na smrt. Moje morče a veverka z nedalekého parku. Kdo by to býval řekl, že v sobě tahle dvě zvířátka najdou zalíbení... Říkala jsem jí Cecilka. Běhala k nám na dvůr z nedalekého parku, vždycky něco dobrého oblízla, a zase upalovala pryč. Byla jsem tehdy ještě malé dítě, zvířátka jsem milovala a z veverky, která u nás byla častým hostem, jsem byla nad
2 minuty čtení
Léto je tady a s ním i báječný čas, kdy slunce prozáří záclony, káva na balkoně chutná trochu víc po dětství a vzpomínky voní po rozkvetlé louce a opalovacím krému. Právě v takových chvílích je krásné zpomalit, pohodlně se usadit do křesla a otevřít časopis Staré dobré časy, který vás vezme zpátky nejen do minulosti, ale i do příběhů, které zůstávají v srdci.  Určite se vám rozbuší srdce A p
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé