Domů     V chatové osadě jsem zažila zklamání a pak i štěstí
V chatové osadě jsem zažila zklamání a pak i štěstí
8 minut čtení

Do Milanovy chaty jsem s ním jezdla potají, přikrytá dekou na zadním sedadle auta. Byla to úleva, když jsem konečně z milenky povýšila na jeho oficiální přítelkyni. Vyhráno jsme ale neměli.

Roky jsme se skrývali jako dva vězni na útěku. Když už jsme jeli jednou za uherský rok na chatu, působilo to, pokud by nás někdo pozorně sledoval, komicky.

Schovávala jsem se na zadním sedadle auta, ležela jsem tam přikrytá od hlavy k patě dekou. Bylo to zbytečné, v časech, kdy jsme tam mířili, nebyla v osadě živá duše.

Většinou jsme si vybrali všední den pozdního podzimu nebo časné jaro, kdy se chaty kolikrát ještě krčily pod nánosem, nebo alespoň popraškem sněhu. Jen v jediné se topilo a z komína stoupal dým – v té naší.

Takový už je zkrátka úděl milenek. Nějakou dobu to může být úsměvné a romantické jako z nějakého filmu, ale když je vám už dost přes třicet a ze všeho nejvíce toužíte žít spořádaným, rodinným životem, leze to člověku strašně na nervy.

Po letech se mi mé největší přání kupodivu splnilo. Z role tajené milenky jsem se konečně vyšplhala do mnohem důstojnějšího postavení oficiální přítelkyně.

Milan zažádal o rozvod, a protože byt připadl celkem automaticky jeho ženě Lídě, milovaná chata zůstala jemu.

Radostí bez sebe

A mohli jsme na toto nádherné místo jezdit spolu bez utajování. Byla jsem radostí bez sebe. Takové zklamání, jaké mě následně čekalo, bych nepřála nikomu na světě.

Milan tu vyrůstal, měl zdejší chatovou osadu nesmírně rád, a mně také přirostla k srdci.Vrostlá do svahu kousek od přehrady, kolem lesy slibující úrodu hřibů, lesních jahod, malin a borůvek. Pro duši městského člověka hotové lázně.

Milan sem jezdil s rodiči, vášnivými osadníky, odmalička a seznámil se tu s první ženou Lídou, ta sem zas jezdila s mámou. Milan si zpětně nedokázal vysvětlit, proč se vlastně do Lídy zamiloval.

Byla hezká, to ano, zřejmě mu to v jeho tehdejších sedmnácti letech připadalo jako to nejdůležitější, ale byla to fúrie. Hysterická, protivná, nesnesitelná ženská, která dělala svému okolí ze života peklo.

Podle všeho stejná, jako její nebožka máma. Tyhle dvě byly tady po okolí proslulé, doneslo se ke mně, že se jim říkalo luciferky.

Noví přátelé?

Lídin tatínek, než aby ten teror snášel, raději umřel, a tak si luciferky svorně hledaly novou oběť, kterou našly v chudákovi Milanovi.

Teprve teď, když bylo jejich společné dceři osmnáct, se mu podařilo Lídě a jejímu věčnému řádění, které, když došlo na rozvod, ještě nabylo obludných rozměrů, uniknout. Byl k smrti unavený, bez energie, ale šťastný.

Slíbili jsme si, že čas, který odteď prožijeme spolu, bude už jenom hezký. Jenomže člověk míní, chatová osada mění. Těšila jsem se na spoustu zahradních večírků a posezení u táborových ohňů, ale sklaplo mi hned ten první večer.

Pořádali jsme s Milanem zahradní slavnost pro všechny mé nové zdejší přátele, ale ukázalo se, že nic takového jako moji noví přátelé neexistuje.

Přitom jsem se chtěla předvést jako dokonalá hostitelka, napekla jsem kuřata, bábovky, připravila několik druhů chlebíčků. Milan se postaral o pivo a víno, a tak hostina, o níž jsme dali zdejším vědět, mohla začít.

Nedostavil se nikdo, když nepočítám dva dávné místní kámoše svého vyvoleného, kteří přišli s cílem opít se ještě víc, než byli doposud.

To se spraví

Ale žádné ženy, s nimiž jsem se plánovala spřátelit, žádné děti, pro které jsem napekla koláčky. Ptala jsem se těch dvou podroušených, proč jinak nikdo nepřišel. „Kvůli Lídě,“ vysvětlili bez zaváhání.

„Lidi jsou tu pohoršení, že ještě ani nebyl rozvod a Milan si sem už vodí milenku. Lída tady vyrůstala, lidi ji znali odmalička, jsou na její straně.“ To by mě bývalo nenapadlo. „Vždyť prý byla strašně protivná,“ namítla jsem. „To byla,“ souhlasili chlapíci.

„Ale byla zdejší.“ S tím jsem nepočítala, ani ve snu by mě to nenapadlo. Seděli jsme s Milanem v prázdné zahradě nad nesnědenými lahůdkami a jeden na druhého udiveně hleděli. „Co se to s těmi lidmi děje?“ nechápal Milan.

„Lída byla panovačná a nepříjemná, s nikým si nerozuměla, lidi ji většinou, pokud vím, pomlouvali.“ Uklidili jsme zahradu a šli spát. Dlouho jsem se na posteli převalovala. Bylo nabíledni, že mě tu čekají těžké časy.

V osadě se žilo v pospolitosti, společně se tu slavily narozeniny, svátky, pálily čarodějnice, pořádaly tancovačky, karnevaly, bojovky pro děti. „To se spraví,“ ujišťoval mě Milan. Jenže nespravilo.

Dámu neobsloužím!

Když jsme si pak nazítří chtěli dát v kiosku pivo a limonádu, smích nás přešel definitivně. „Pivo ti dám,“ štěkla paní, co tu prodávala. „Ale dáma ať si limonádu koupí jinde. Jsi, pokud vím, pořád ještě ženatý s Lídou.

Dobře jsem znala její mámu i jejího tátu, to byl velký dobrák. Už z úcty k nim tu tvoji novou dámu neobsloužím.“ Žasnoucí Milan odvětil, že si v takovém případě pivo nedá, a pustili jsme se mlčky pěšinkou k naší chatě.

Potkali jsme maminku s holčičkou, která slušně pozdravila. Maminka ji pokárala, ale dost nahlas, tak, abychom to náhodou nepřeslechli: „Tuhle paní, Aničko, nezdrav. To je ta, co ukradla strejdu Milana tetě Lídě. A to se nedělá.“ Tak takhle byly karty rozdány. Nebavila se se mnou ani klika u dveří.

První krok k usmíření

Když se pálily čarodějnice, přece jen jsme se odhodlali si s Milanem přisednout k ohni. Třeba už emoce opadly a bude líp, říkala jsem si.

Seděli jsme tu však sami jako dva ztroskotanci, a ačkoli se velkoryse rozdávaly buřty a krajíce chleba, nedostali jsme nic, při rozdělování nás ostentativně vynechali. Pak už jsme nikam nechodili. Žili jsme si pro sebe.

Měli jsme se rádi a bylo nám dobře, ale i tak nám osadní život pořádně zhořkl. Pořídili jsme si nádherné štěně labradorského retrívra a Milan, protože je nesmírně šikovný, vybudovat svépomocí na zahradě bazén. Obojí lákalo dětičky.

„Mami, můžu si pohladit to štěnátko? Mami, dovolila bys mi vykoupat se v bazénu strejdy Milana?“ Škemraly a žadonily, nedalo se to vydržet.

Matky to časem musely vzdát, sklopit hlavy a tiše se zeptat mě nebo Milana, zda by to šlo, aby k nám na zahradu s dětmi občas zašly. S radostí jsme souhlasili. Děti nám dováděly u chaty a jejich matkám nezbylo než to překousnout.

A to byl první krůček k usmíření. Druhý veliký krok učinila stará paní Blažková, chodící historie, manželka zakladatele osady, vášnivého trampa. To bylo na svatého Jana, kdy se pálily ohně a pořádala tancovačka pod širým nebem.

Nebyla svatá

Šli jsme se s Milanem jen kouknout na tu vatru. Seděla tam paní Blažková spolu s mnohými dalšími, a schválně hlasitě povídá: „Ale ona ta Lída fakticky nebyla svatá, lidičky. Milan by měl dostat metál, že to s ní vydržel tolik let. No, že jo?

Co říkáte, ženský?“ Dívaly se do země a nenápadně přikyvovaly. A paní Blažková zavolala: „Milánku, dáte si s námi vínečko? Svatý Jan by se měl trošičku zapít, co říkáte?“ S úsměvem jsme souhlasili.

Když nám stará paní nalévala do papírových kelímků laciné červené, pochopila jsem, že ledy byly prolomeny a život v osadě se snad konečně změní k lepšímu. A báječná paní Blažková, aby svůj dobrý skutek korunovala, řekla:

„A kdypak bude svatba, Milane?“ Na to jsem se zatím neodvážila zeptat ani já. Tak to udělala za mě. A Milan musel všem těm pátravým očím slíbit, že mě co nevidět učiní svou manželkou, abych osadu již nepobuřovala statusem milenky. A tak se také stalo.

Do roka se konala svatba na nedalekém úřadě a nakonec jsem se dočkala i vysněné rodiny. Narodily se nám celkem tři děti a já jsem dnes i zasloužilou babičkou. V osadě trávíme každou volnou chvíli, schází se tu celá naše početná rodina.

Kristýna (67), Litvínov

Související články
3 minuty čtení
Svěřila jsem se kolegyni s trápením, které jsem prožívala doma. Jenže její snaha pomoci spustila lavinu, kterou už nešlo zastavit. Když jsem nastoupila do nemocniční prádelny, nikoho jsem tam neznala. Gábina byla první, kdo se mě ujal. Ukázala mi, jak se třídí prádlo z jednotlivých oddělení, kde co najdu a na koho si mám dát pozor. Nebyla zrovna upovídaná, ale měla jsem pocit, že se na ni mohu
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Puškin o vlas unikl vyhnanství na Sibiři
historyplus.cz
Puškin o vlas unikl vyhnanství na Sibiři
Zakladatel moderní ruské literatury Alexandr Sergejevič Puškin trpí pocitem, že v něm žijí dvě rozdílné bytosti. Jednou je plodný básník a tou druhou nadutý, domýšlivý hejsek, svárlivý rváč, karbaník a záletník. Vystihl se dokonale…   Světlo světa spatřil Alexandr Sergejevič Puškin 6. června 1799 (podle juliánského kalendáře 26. května) v Moskvě. Nadmíru společenští rodiče přenechávají
Dusno s manželkou Švehlíka na premiéře
nasehvezdy.cz
Dusno s manželkou Švehlíka na premiéře
Zavládla snad krize i v druhém manželství hvězdy seriálu Kriminálka Anděl Davida Švehlíka (54)? Média herce chválila, že dorazil na premiéru filmu Wirbel do pražského Kina Pilotů, a to i se ženou, u
Posilovna pro zdravé vlasy
nejsemsama.cz
Posilovna pro zdravé vlasy
Zdravé a silné vlasy nemusejí být nedostižným cílem. To, jak vypadají, je odrazem jídelníčku i vlasové péče. Jak posílit slabé vlasy? Jednoduše. Dopřejte jim správnou péči, a to jak zevnitř, tak i zvenčí. Nakrmte je Když je v těle něco v nepořádku, často se to nejdříve projeví právě na vlasech nebo nehtech. Především v zimě je na místě zamyslet se nad tím,
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud