Do Milanovy chaty jsem s ním jezdla potají, přikrytá dekou na zadním sedadle auta. Byla to úleva, když jsem konečně z milenky povýšila na jeho oficiální přítelkyni. Vyhráno jsme ale neměli.
Roky jsme se skrývali jako dva vězni na útěku. Když už jsme jeli jednou za uherský rok na chatu, působilo to, pokud by nás někdo pozorně sledoval, komicky.
Schovávala jsem se na zadním sedadle auta, ležela jsem tam přikrytá od hlavy k patě dekou. Bylo to zbytečné, v časech, kdy jsme tam mířili, nebyla v osadě živá duše.
Většinou jsme si vybrali všední den pozdního podzimu nebo časné jaro, kdy se chaty kolikrát ještě krčily pod nánosem, nebo alespoň popraškem sněhu. Jen v jediné se topilo a z komína stoupal dým – v té naší.
Takový už je zkrátka úděl milenek. Nějakou dobu to může být úsměvné a romantické jako z nějakého filmu, ale když je vám už dost přes třicet a ze všeho nejvíce toužíte žít spořádaným, rodinným životem, leze to člověku strašně na nervy.
Po letech se mi mé největší přání kupodivu splnilo. Z role tajené milenky jsem se konečně vyšplhala do mnohem důstojnějšího postavení oficiální přítelkyně.
Milan zažádal o rozvod, a protože byt připadl celkem automaticky jeho ženě Lídě, milovaná chata zůstala jemu.
Radostí bez sebe
A mohli jsme na toto nádherné místo jezdit spolu bez utajování. Byla jsem radostí bez sebe. Takové zklamání, jaké mě následně čekalo, bych nepřála nikomu na světě.
Milan tu vyrůstal, měl zdejší chatovou osadu nesmírně rád, a mně také přirostla k srdci.Vrostlá do svahu kousek od přehrady, kolem lesy slibující úrodu hřibů, lesních jahod, malin a borůvek. Pro duši městského člověka hotové lázně.
Milan sem jezdil s rodiči, vášnivými osadníky, odmalička a seznámil se tu s první ženou Lídou, ta sem zas jezdila s mámou. Milan si zpětně nedokázal vysvětlit, proč se vlastně do Lídy zamiloval.
Byla hezká, to ano, zřejmě mu to v jeho tehdejších sedmnácti letech připadalo jako to nejdůležitější, ale byla to fúrie. Hysterická, protivná, nesnesitelná ženská, která dělala svému okolí ze života peklo.
Podle všeho stejná, jako její nebožka máma. Tyhle dvě byly tady po okolí proslulé, doneslo se ke mně, že se jim říkalo luciferky.
Noví přátelé?
Lídin tatínek, než aby ten teror snášel, raději umřel, a tak si luciferky svorně hledaly novou oběť, kterou našly v chudákovi Milanovi.
Teprve teď, když bylo jejich společné dceři osmnáct, se mu podařilo Lídě a jejímu věčnému řádění, které, když došlo na rozvod, ještě nabylo obludných rozměrů, uniknout. Byl k smrti unavený, bez energie, ale šťastný.
Slíbili jsme si, že čas, který odteď prožijeme spolu, bude už jenom hezký. Jenomže člověk míní, chatová osada mění. Těšila jsem se na spoustu zahradních večírků a posezení u táborových ohňů, ale sklaplo mi hned ten první večer.
Pořádali jsme s Milanem zahradní slavnost pro všechny mé nové zdejší přátele, ale ukázalo se, že nic takového jako moji noví přátelé neexistuje.
Přitom jsem se chtěla předvést jako dokonalá hostitelka, napekla jsem kuřata, bábovky, připravila několik druhů chlebíčků. Milan se postaral o pivo a víno, a tak hostina, o níž jsme dali zdejším vědět, mohla začít.
Nedostavil se nikdo, když nepočítám dva dávné místní kámoše svého vyvoleného, kteří přišli s cílem opít se ještě víc, než byli doposud.
To se spraví
Ale žádné ženy, s nimiž jsem se plánovala spřátelit, žádné děti, pro které jsem napekla koláčky. Ptala jsem se těch dvou podroušených, proč jinak nikdo nepřišel. „Kvůli Lídě,“ vysvětlili bez zaváhání.
„Lidi jsou tu pohoršení, že ještě ani nebyl rozvod a Milan si sem už vodí milenku. Lída tady vyrůstala, lidi ji znali odmalička, jsou na její straně.“ To by mě bývalo nenapadlo. „Vždyť prý byla strašně protivná,“ namítla jsem. „To byla,“ souhlasili chlapíci.
„Ale byla zdejší.“ S tím jsem nepočítala, ani ve snu by mě to nenapadlo. Seděli jsme s Milanem v prázdné zahradě nad nesnědenými lahůdkami a jeden na druhého udiveně hleděli. „Co se to s těmi lidmi děje?“ nechápal Milan.
„Lída byla panovačná a nepříjemná, s nikým si nerozuměla, lidi ji většinou, pokud vím, pomlouvali.“ Uklidili jsme zahradu a šli spát. Dlouho jsem se na posteli převalovala. Bylo nabíledni, že mě tu čekají těžké časy.
V osadě se žilo v pospolitosti, společně se tu slavily narozeniny, svátky, pálily čarodějnice, pořádaly tancovačky, karnevaly, bojovky pro děti. „To se spraví,“ ujišťoval mě Milan. Jenže nespravilo.
Dámu neobsloužím!
Když jsme si pak nazítří chtěli dát v kiosku pivo a limonádu, smích nás přešel definitivně. „Pivo ti dám,“ štěkla paní, co tu prodávala. „Ale dáma ať si limonádu koupí jinde. Jsi, pokud vím, pořád ještě ženatý s Lídou.
Dobře jsem znala její mámu i jejího tátu, to byl velký dobrák. Už z úcty k nim tu tvoji novou dámu neobsloužím.“ Žasnoucí Milan odvětil, že si v takovém případě pivo nedá, a pustili jsme se mlčky pěšinkou k naší chatě.
Potkali jsme maminku s holčičkou, která slušně pozdravila. Maminka ji pokárala, ale dost nahlas, tak, abychom to náhodou nepřeslechli: „Tuhle paní, Aničko, nezdrav. To je ta, co ukradla strejdu Milana tetě Lídě. A to se nedělá.“ Tak takhle byly karty rozdány. Nebavila se se mnou ani klika u dveří.
První krok k usmíření
Když se pálily čarodějnice, přece jen jsme se odhodlali si s Milanem přisednout k ohni. Třeba už emoce opadly a bude líp, říkala jsem si.
Seděli jsme tu však sami jako dva ztroskotanci, a ačkoli se velkoryse rozdávaly buřty a krajíce chleba, nedostali jsme nic, při rozdělování nás ostentativně vynechali. Pak už jsme nikam nechodili. Žili jsme si pro sebe.
Měli jsme se rádi a bylo nám dobře, ale i tak nám osadní život pořádně zhořkl. Pořídili jsme si nádherné štěně labradorského retrívra a Milan, protože je nesmírně šikovný, vybudovat svépomocí na zahradě bazén. Obojí lákalo dětičky.
„Mami, můžu si pohladit to štěnátko? Mami, dovolila bys mi vykoupat se v bazénu strejdy Milana?“ Škemraly a žadonily, nedalo se to vydržet.
Matky to časem musely vzdát, sklopit hlavy a tiše se zeptat mě nebo Milana, zda by to šlo, aby k nám na zahradu s dětmi občas zašly. S radostí jsme souhlasili. Děti nám dováděly u chaty a jejich matkám nezbylo než to překousnout.
A to byl první krůček k usmíření. Druhý veliký krok učinila stará paní Blažková, chodící historie, manželka zakladatele osady, vášnivého trampa. To bylo na svatého Jana, kdy se pálily ohně a pořádala tancovačka pod širým nebem.
Nebyla svatá
Šli jsme se s Milanem jen kouknout na tu vatru. Seděla tam paní Blažková spolu s mnohými dalšími, a schválně hlasitě povídá: „Ale ona ta Lída fakticky nebyla svatá, lidičky. Milan by měl dostat metál, že to s ní vydržel tolik let. No, že jo?
Co říkáte, ženský?“ Dívaly se do země a nenápadně přikyvovaly. A paní Blažková zavolala: „Milánku, dáte si s námi vínečko? Svatý Jan by se měl trošičku zapít, co říkáte?“ S úsměvem jsme souhlasili.
Když nám stará paní nalévala do papírových kelímků laciné červené, pochopila jsem, že ledy byly prolomeny a život v osadě se snad konečně změní k lepšímu. A báječná paní Blažková, aby svůj dobrý skutek korunovala, řekla:
„A kdypak bude svatba, Milane?“ Na to jsem se zatím neodvážila zeptat ani já. Tak to udělala za mě. A Milan musel všem těm pátravým očím slíbit, že mě co nevidět učiní svou manželkou, abych osadu již nepobuřovala statusem milenky. A tak se také stalo.
Do roka se konala svatba na nedalekém úřadě a nakonec jsem se dočkala i vysněné rodiny. Narodily se nám celkem tři děti a já jsem dnes i zasloužilou babičkou. V osadě trávíme každou volnou chvíli, schází se tu celá naše početná rodina.
Kristýna (67), Litvínov
