Když ten šperk uviděla, doslova ji uhranul. Od té chvíle se nás štěstí drželo, ale jen do té doby, než se dcera rozhodla prsten prodat.

Bylo to v dobách, kdy se hranice otevřely a my se začali hrnout do světa. U nás doma jsme nebyli výjimkou. První cesta vedla do Vídně. Možná si pamětníci vzpomenou na ty slevové kupony, co u nás vycházely v novinách.

Když o tom přemýšlím dnes, byl to skvělý obchodní tah na kupní sílu z východního bloku. Tak jsme vyrazili − já, manžel, dcera i syn a do auta se k nám vecpala ještě tchyně.

Ve zlatnictví

Vídeň byla kouzelná, a to nemyslím jen památky, ale hlavně obchodní domy a všechno to zboží! Nevěděli jsme, co koupit dříve! Chtěli jsme ale za každou cenu využít slevového kuponu na zlato, tak jsme strávili hodně času ve zlatnictví.

Bylo tam toho tolik, že jsme si nedokázali vybrat. Nakonec vyhrála tchyně, která si vybrala zlatý řetízek. Už jsme odcházeli z obchodu, když dcera uviděla ten prsten. Úplně ji okouzlil. Brečela tam tak dlouho, až jí dal zlatník slevu a my se vydali ze všech peněz.

Život naruby

Záhy se začaly dít zázraky. Manžel v práci povýšil, já dostala lázně, syn se dostal na střední školu a dcera za rok úspěšně odmaturovala. Nejvíce se dařilo právě dceři, našla si muže s bytem a autem. Měli jsme se dobře.

Ovšem jen do doby, než se dcera rozhodla prodat prsten. S partnerem se chtěli brát, tak potřebovali každou korunu. Když se ale prstenu zbavila, během dvou týdnů se na nás sesypala lavina pohrom.

Manžel si zlomil ruku, syn rupl u maturity, dceru snoubenec opustil, protože si našel jinou. Bezradně jsem chodila ode zdi ke zdi a nakonec uprosila dceru, aby prsten za kaž­dou cenu odkoupila zpět.

Když to udělala, štěstí si nás zase našlo. Od té doby ten šperk střežíme jako oko v hlavě. Věříme, že hlídá naše štěstí!

Julie (70), jižní Čechy