Tak moc jsem si vysnila dokonalou lásku a byla jsem schopná pro ni udělat cokoli, až jsem na to doplatila. Je to snad nějaký trest za snění?

Narodila jsem se na Moravě, když mi bylo sedm let, tak se naši rozvedli. Zůstala jsem jen s maminkou. Tehdy se ve mně asi zrodila touha mít pořádného chlapa, který se o mne postará.

Byla jsem tedy holka hodně divoká, měla jsem ráda diskotéky a tam o nápadníky nebyla nouze.

Zůstala jsem na dítě sama

Má velká láska byl Tomáš. Šikovný kluk, vyučený zedník, to se hodilo. Brzy jsem otěhotněla, a protože jsme bydleli na menším městě, tak jsme se rychle museli vzít, aby maminka netrpěla ostudou. Žili jsme poklidný život. Bydleli jsme u mojí maminky.

Do domácnosti přibyl malý Tomášek. Jenže tehdy se něco zlomilo. Ten velký Tomáš se mi tak nějak vzdaloval. Neměl pocit, že manželstvím se musí vzdát zábavy. Chodil do práce, potom do hospody, já byla doma s malým. A mamkou. Ta si k tomu řekla své, nelíbilo se jí, že jsem na dítě sama.

Přišla nevěra a konec

Nevěra se nám nevyhnula. Tomáš měl pletky s nějakými kamarádkami. Ze začátku jsem to přehlížela, jelikož jsem na něm byla závislá. Pak jsem se ale rozhodla, že i já se chci bavit.

Už jsem se necítila obdivovaná a milovaná mým mužem, tak jsem po tom zatoužila někde jinde. Mámě jsem to samozřejmě neřekla. Pomáhala mi s malým. Jenže jak každý v malém městě věděl, co se v každé domácnosti děje, tak se mamince doneslo, že i já mám milence.

A to se jí samozřejmě nelíbilo, jelikož péče o dítě byla hodně na ní a my rodiče jsme se bavili. Takže máma to rozsekla, když jsme si sedli ke stolu všichni tři. Asi odhadnete, jak to dopadlo. Tomáš odešel.

Byla změna život?

Měla jsem přátele ve východních Čechách, kde jsem našla útočiště. Otevřela jsem si tam malý krámek a začala jsem nový život. Maminka si našla přítele, měla svůj život. Tomáš se oženil. A já tu lásku stále hledala.

Už jsem přemýšlela jinak než v osmnácti, koho si najdu. Bohužel ne všichni v mém novém útočišti byli tak kamarádští, a pro spoustu žen jsem byla potenciální hrozbou, že jim přeberu jejich idola, svedu manžela, šířily se o mně divoké historky.

Hlavně se řešilo, co jsem asi zač, když mám malé dítě a odstěhovala jsem se od jeho otce tak daleko. I přes to všechno jsem pár vztahů měla.

Zdál se ten pravý

Jednoho dne jsem potkala Ondru. Nebyl nikdy ženatý, neměl děti. Ženám se moc líbil. Proto mne nenáviděly, že já, která už jsem měla děcko, bych jim ho přebrala. Stalo se. Zamilovala jsem se. Začali jsme spolu chodit, pak bydlet.

Náš vztah začal být na rodinné bázi. Mému Tomáškovi byl druhým tatínkem. I když i ten první se staral, ale nebyl tu denně.

Byla to jen přetvářka?

Ondra se snažil. Někde jsem zaslechla, že byl až moc na ženy. Myslela jsem, že se mnou se zklidnil. Změnil se. Například dřív nejezdil na dovolené, se mnou ale ano. Nová kapitola se tak psala nám oběma. Dělali jsme něco, na co jsme před tím nebyli zvyklí.

Nadnesla jsem tedy téma svatby. Kdybych nebyla nervózní kvůli jeho pověsti, tak mě nenapadne pochybovat o jeho odpovědi. Kupodivu řekl, že ano. Jenže on byl liknavý, takže zařizování bylo na mně. A nějak jsem neměla čas. Práce, péče o dítě, o muže…

Situace se opakovala

Náš vztah s Odrou začínal být rutinní. Stereotyp se vkradl do našich životů, někdy jsme se i pohádali. A tehdy to přišlo. Vykrystalizovaly Ondrovy pocity.

Při jedné prudší hádce mi vyčetl, že jsem si ho našla jako živitele rodiny, a začal vypočítávat, kolik ho nevlastní syn stál.

Po čase přišlo zase velké zklamání. Ondra měl bokovky. Neměla jsem sílu ho vyhodit. Měla jsem pocit nějaké kotvy, která v mém životě byla. A tak jsem to trpěla.

Nenáviděla mě jeho rodina

Ještě musím zmínit, že jeho rodina ze mě nadšená nebyla. Hlavně ženy. Jeho máma a sestra. Měly také pocit, že je Ondry škoda pro ženu s dítětem.

Jednou jsem i slyšela, jak mu domlouvají „ona už dítě má, nebude spěchat, a pak třeba vlastní mít nebudete“. Mrzelo mě to, ale mlčela jsem, protože jsem Ondru milovala. Chyba.

Vyhodili mě z města

Ondra začal být časem nespolehlivý. A jako partner pro mne ztrácel smysl. Takže jsem se chtěla rozejít. Jeho rodina stála při něm, samozřejmě. A i ty ženy, které vycítily šanci ho zase ulovit.

Kamarádi mi byli oporou, ale nemohli vytěsnit to dusno, které se neslo našim okolím. Byť některým lidem mí kamarádi řekli, ať se o mě nestarají. Šla jsem s chlapečkem zase o dům dál. Tedy o město dál.

Byl moc hodný, ale já už nechtěla

Bylo mi přes třicet a už jsem nechtěla lásku. Nevěřila jsem chlapům, nehledala jsem je. Občas jsem měla někoho pro pobavení. Pak se objevil Radek. Byl starší než já, přes padesát mu bylo. Byl strašně hodný, tím pádem ale trochu nudný.

Bohužel to mám tak, že mě přitahují prevíti, a pak ten muž, který za to stojí, měla bych se s ním jako v bavlnce, nemá skoro šanci. S Radkem jsem si ráda povídala, ale nic víc jsem od toho nečekala.

On to však nevzdal. Staral se o mě i o Tomáška. Měli jsme spolu vztah, ale nikdy jsme se nevzali. I když by byl Radek rád.

Měla jsem to udělat jinak

Dnes je mi 67 let. Radkovi by bylo devadesát. Vzpomínám na něj a mám pocit, že teď ho miluju víc než kdysi. Tolik to bolí a doufám, že on tak netrpěl. Nebyla jsem na něj zlá, nevyužívala jsem ho, byla jsem s ním ráda.

Ale musel asi tušit, že nehořím láskou jako on. Když mu bylo 75 let, zemřel na infarkt. Říkám si, že jsem mu měla splnit sen a vzít si ho. Jemu jsem měla věnovat nejvíc pozornosti, protože on si to zasloužil. Už je ale pozdě.

Veronika P. (67), Bruntál