Mám snad tu nejhorší švagrovou na světě! Je na mě vysazená už od začátku. Nejhorší na celé situaci je fakt, že se mě můj muž nezastane.
Když jsem potkala Martina, byla jsem už vdova s dcerou na studiích. Můj manžel tragicky zahynul na cestě z práce. Prostě jednoho rána odjel a už se nám nikdy nevrátil. Naší Kačence bylo v té době osm let.
Žily jsme pak mnoho let jen jedna pro druhou a vlastně nám nic nescházelo. Potom se dcera dostala na vysokou školu a odstěhovala se do Prahy. Až v té chvíli jsem si uvědomila, jak jsem sama.
Líbil se mi kolega
V práci jsem měla kolegu, který se mi docela líbil, a nemohla jsem si nevšimnout, že mi nadbíhá. Rád si ke mně přisedl při obědě. Když se tedy jednou zeptal nesměle, zda bych s ním nešla na skleničku, s chutí jsem souhlasila.
Martinovi bylo čtyřicet let a nikdy se neoženil. Měl podobně pohnutý osud, protože jeho láska také tragicky zemřela, jenže oni se ani nestihli vzít. Žil ve dvougeneračním domku s rodiči a rodinou své sestry Jarmily, jeho dvojčete.
Sestra už děti měla, tak si Martin na nedostatek dětského smíchu i pláče nemohl stěžovat. Měla totiž rovnou čtyři děti.
Sjela mě nenávistným pohledem
Když mě Martin přivedl domů představit, jeho rodiče se ke mně chovali moc mile a zdálo se, že mají radost, že si jejich syn konečně někoho našel. „Vítejte u nás, moc nás těší!“ rozpřáhla jeho maminka náruč. Zcela jinak se ke mně ovšem chovala Martinova sestra.
Byla Martinovi neskutečně podobná, prý jsou dvojčata, ale tím podobnost zcela končila. Už když mi podávala ruku, cítila jsem z jejího stisku, že to nebude ono. Sjela mě velmi přísným pohledem, který říkal, že nejsem podle jejího gusta.
Nenechala jsem se tím odradit a snažila se jí zalíbit. Už jen proto, že jsem věděla, jak je Martin na svoji sestru fixován. Ne nadarmo se říká, že dvojčata jsou jako dvě půle jednoho člověka.
Pořád mě kontrolovala
Když jsem se k Martinovi nastěhovala, začalo malé peklo. Napřed k nám vždy vlítla bez pozvání a rovnou si do mě rýpla, že mám doma nepořádek nebo že bratrovi špatně vařím. Jak to zjistila, po tom jsem nepátrala. Kdykoliv jsem jí něco nabídla, úsečně odmítla:
„Máme toho doma spoustu! Nepotřebuji se cpát ještě u vás!“ Nevím přesně, jestli to měla být narážka i na mou váhu, kdy mi chtěla naznačit, že moc jím? Také mi vrtalo hlavou, jestli si k ní snad nechodí Martin stěžovat na moje kuchařské umění.
Nechápala jsem, kde bere čas stále se zabývat mnou, když měla svých starostí kolem vlastních dětí až nad hlavu.
Nesnášela má vnoučata
Vše se ještě zkomplikovalo, když k nám začala jezdit Kačka s dětmi. Když byla na mateřské, zůstávala třeba i celé prázdniny a později jsem s chutí hlídala děti, když ona už musela do práce. Ovšem to byla voda na Jarmilin mlýn.
Napřed jí vadilo, že si moje vnoučata hrají na zahradě s hračkami jejích dětí, ač ty už si na zahradě dávno nehrály, a když, tak jen tehdy, když tam byli naši prckové, a ony se jim moc hezky věnovaly. Dokonce se jednou samy ohradily:
„Mami, nech nás, vždyť o nic nejde.“ To se Jarmila totálně nafoukla, bouchla dveřmi a zmizela v útrobách domu. Poslední kapka byla, když jsem odjela na týden k dceři a po návratu našla zcela přeorganizovanou zahradu.
To se mě už dotklo, protože prakticky vše, co nám tam rostlo, jsem nakoupila a zasadila já. Byl to můj koníček, a dokonce jsem si k tomu nastudovala mnoho knih, abych věděla, kde a co jaké kytce nejvíc svědčí.
Švagrová s rodinou maximálně někdy posekala trávník. Někdy si ugrilovali na zahradě maso. Chápala jsem, že toho má moc, a nikdy si nestěžovala, že mi na zahradě nepomůže, tím spíš, že je vlastně jejich. Já jsem jen podnájemník. Martin ale mé zahradnické umění vždy obdivoval.
Nepostavil se za mě
Když se Martin večer vrátil domů, s pláčem jsem se ho ptala, co se stalo a proč to dovolil. „Jarmila říkala, že chtějí postavit garáž, tak na ni museli udělat místo,“ odpověděl. „Nevím, o co ti jde!“ ještě se na mě skoro obořil.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že každá kytka potřebuje své místo. Kdyby mě dopředu upozornili, květiny bych si přesadila sama a správně, takhle budu jen přihlížet, jak kytky strádají a odcházejí.
Pořád křičí
Nakonec jsem z něj vymámila alespoň příslib, že se sestrou promluví. Ta na mě hned druhý den vlítla a řvala: „Ty se nám tady budeš roztahovat? To je naše zahrada a můžeme si tam dělat, co chceme!“ hulákala na celý dům.
Ještě že jsou Martinovi rodiče už téměř zcela hluší, taková scéna by jim jistě moc nepřidala. Já se nezmohla ani na slovo. Ovšem to si Jarmila vysvětlila jako své vítězství a při odchodu na mě houkla přes rameno:
„A jestli se ti něco nelíbí, nemusíš tu být!“ A opět bouchla dveřmi. Je mi jasné, že by byla nejraději, kdybych odešla a nechala jí jejího bratra k dispozici. Ale já ho mám ráda! Ale takhle dál žít nechci!
Monika M. (57), Olomouc
