Moje sestra sbírala úspěchy po celém světě, pro svou zářnou kariéru se vzdala i rodinného života. Pozdě toho litovala. Když se její opona úspěchu zatáhla, neměla už pro co žít.

Zuzana byla moje starší sestra, úžasná a talentovaná. Všichni k ní od jejího dětství pohlíželi jako na budoucí hvězdu a já byla její stín. Byla skvělá ve všem, v baletu i ve zpěvu, na rozdíl ode mne.

A na který hudební nástroj moje sestra sáhla, ten jako by byl pro ni stvořený. Zejména klavír. Často jsme slýchaly, že snad ani nemůžeme být sestry. Zuzka nebyla zlá, to ne, ale ten obrovský obdiv okolí nebyl rozhodně zdravý. Často mě to trápilo.

Ona dostala do vínku všechno, já nic. Ona stoupala výš a výš, měla úspěšnou kariéru, já žila běžný život. Chodila jsem na zdravotnickou školu a pak se ze mě stala zdravotní sestra. Ona jezdila po světě a koncertovala.

Bylo pozdě

Když jí bylo pětatřicet, já už měla doma dvě děti, které chodily do školy, zatímco ona se teprve provdala za jakéhosi italského houslistu. Ani na svatbě jsme nebyli, měli ji v Miláně a sešla se tam prý velká honorace.

I když nás oficiálně zvala, bylo na sestře vidět, jak moc si přeje, abychom pozvání odmítli. Všichni jsme pochopili, že bychom jí tam dělali ostudu. To velké štěstí jsme jí ale ze srdce přáli a doufali, že se jí časem narodí alespoň jedno dítě. Čas běžel, a ti dva potomka stále odkládali.

Až bylo najednou pozdě. Sestra najednou začala tvrdit, že dítě nikdy v životě nechtěla, přitom jsme si ještě v šestnácti vyprávěly, jaká jména svým dětem jednou dáme. Toužila tehdy po holčičce, kterou by učila na klavír a splétala jí vlasy do copu.

Najednou tvrdila opak. Byla to ale jen taková zástěrka, aby sobě i nám nemusela přiznat, že jí něco v životě nevyšlo. Po smrti rodičů se na mnoho let odmlčela, vůbec jsem netušila, jak se jí daří a kde žije.

Akutní případ

Jen z doslechu přes společné známé se mi doneslo, že se s manželem usadili na Floridě a že tam mají domek. Stále koncertují a vyučují nové nadějné talenty. Mají se prý dobře. Občas mi bylo líto, že se Zuzka neozve ani na Vánoce a že mi nepopřeje k narozeninám.

Že jí prostě nechybím! Před dvěma lety se ale všechno změnilo. Měla jsem tehdy službu v nemocnici, když nám přivezli akutní případ. Starší žena s ošklivou zlomeninou. Hned jsem ji nepoznala, vypadala tak staře, tak ztrápeně…

Úžasný talent

Až když jsem viděla to jméno! „Zuzano!“ vydechla jsem úžasem. Překvapeně jsme na sebe zíraly. Začala mi vyprávět, jak se po smrti muže vrátila do Čech a vede se jí zle. Padla na ni samota! V nemocnici jsem u ní trávila každou volnou minutu, měly jsme co dohánět.

Když ji propustili do domácího léčení, doprovodila jsem ji domů a nabídla se, že ji každý den budu navštěvovat. V sobotu jsem dorazila i se svou malou vnučkou Emičkou. Ani nevím, jak se to stalo, najednou seděla Ema u klavíru a moje sestra s ní.

Ťukaly do kláves. „Ta holka má talent!“ radovala se sestra. Ty dvě si okamžitě porozuměly. Sestra naši Emičku učí, má ji jako dceru, po které vždy toužila! „Konečně se necítím sama,“ říká dojatě.

Veronika (61), Praha