Jsou hlučná, líná a všude drobí. Jejich dědeček je z nich nadšený. V jeho očích jsou prostě géniové. Každá moje kritika skončí hádkou.
Kdybych to martyrium s třemi vnoučaty musela snášet jednou měsíčně, ani bych nedutala. Tiše bych přetrpěla víkend a těšila se na ten další, kdy bych měla klid. Ale ona jsou u nás každou sobotu i neděli!
Ráno je manželův syn přivede a jen nám oznámí, kdy si děti laskavě vyzvedne. Někdy už večer, ale občas i druhý den pozdě odpoledne. Je to peklo.
Nic jim není dobré
Děti ve věku deset, devět a pět let nemají s sebou ani věci na převlečení, natož nějaké hračky či pastelky. Vše pořizujeme my. Nejhorší je to s jídlem. Ony totiž jen tak něco nesnědí. Ryba je fuj, kuře je fuj, a dokonce ani obyčejný chleba nechtějí.
Jen pěkně drahé houstičky nebo nějaké bagety. „Přece bys na vnoučatech nechtěla šetřit?“ ptá se výhrůžně jejich milovaný dědeček, můj manžel. Je to fajn chlap a já ho mám ráda.
Vzala jsem si ho coby vdovce s jedním synem a společně s ním ho od jeho dvanácti let vychovávala. Zprvu jsme se neměli moc v oblibě, tedy hlavně Petr, jeho syn, neměl rád mě. Potom jsem si ho postupně získala a začali jsme se mít docela rádi.
Nehrála jsem si na jeho maminku a on to oceňoval. Oslovoval mě „teto“, a tak už to zůstalo.
Rozmazluje je
Ne že by s ním nebyly nějaké problémy, ale se kterým puberťákem nejsou? Já byla bezdětná a po vlastních dětech jsem moc toužila. Mrzelo mě, že si nikdy nepovozím kočárek s vlastním dítětem. I Petr by byl pro a často mluvil o sestřičce.
Měl děti moc rád a toužil stát se učitelem. Manžel si ale už žádné potomky nepřál. Prý co kdyby se mi taky něco stalo a on zůstal opět sám. No, nebyly to moc optimistické myšlenky, ale můj Tomáš už byl prostě takový. O to víc jsme se oba věnovali Petrovi.
Když se oženil, nemohla jsem se dočkat vnoučat. A když měl za pár let tři, neznalo moje štěstí mezí. Moc jsem si roli babičky užívala. Manžel samozřejmě taky. Ale nebylo to stejné. On je jen nezřízeně rozmazloval místo toho, aby je něco užitečného naučil.
Skáču kolem nich
„Jsou ještě malé,“ tvrdil, když jsem ho nabádala, aby děti naučil bruslit nebo jezdit na kole. Pohodlnější prostě bylo mít je doma a hrát karty nebo nějaké stolní hry. Ostatně, ty jsem mu vnutila taky já, mají teď moc hezké, i když drahé.
Z pravidelných návštěv se stal neměnný zvyk. Petr tvrdil, že si snacha potřebuje oddychnout, a ona zase, že potřebuje odpočívat syn. To, co nebylo pro nadšeného dědečka žádný problém, byl pro mě horor. Nakoupit hory jídla, upéct, uvařit.
Večer jsem padala únavou, ale moje šichta zdaleka ještě nekončila. Odpočaté a přejedené děti totiž vyžadovaly filmy, nejraději stále dokola stejné pohádky. Některé jsem viděla snad stokrát.
Usnout jsem ale také nesměla, protože vnoučátka ještě vyžadovala neustálou konverzaci.
Švindlovala jsem
Jednou mě napadlo, že si do uší strčím nenápadně špunty, abych je neslyšela. Děti se rozzuřily a stěžovaly si manželovi, že je ignoruji. Já dělala nechápavou. Slíbila jsem, že navštívím lékaře kvůli naslouchátkům.
„Asi se mi prostě jen zhoršil sluch, či co…“ uklidňovala jsem všechny a tím je dle svého plánu trochu vystrašila. Celý další den jsem měla klid. Děti nebavilo mi všechny příkazy několikrát opakovat.
Stejný modus operandi, jak tomu říkají v mých oblíbených detektivkách, jsem aplikovala i na svoje další povinnosti. O hladu jsem je nenechala, ale hned po obědě jsem předstírala bolesti zápěstí.
„Karpální tunely, to bude chtít operaci,“ tvrdila jsem a v duchu se smála. V zásobě jsem měla ještě migrénu, podvrtnutý kotník a žlučníkový záchvat. Nádhera!
Možná se jich zbavím
„Takhle to dál nejde. Určitě jsi přetažená. Příští víkend vezmu vnoučata na celodenní výlet, abys měla klid,“ slíbil manžel a já ho v tu chvíli milovala víc než o svatbě! Dětem se výlet nelíbil. Bolely je nožky.
Nebyly zvyklé šlapat do kopce, a navíc snad deset kilometrů. O dalším víkendu se jim k nám nechtělo. Petr se divil, ale ony najednou chtěly zůstat doma. Což bylo i pro snachu nezvyklé. Potřebovala odpočívat, a najednou měla na krku své rozjívené děti.
Zkoušela mě přesvědčit, abychom se o ně zas tak pěkně starali. Nebyla jsem proti. Ani manžel. Jen, když dodal, že se těší na další společné výlety, dětem zatrnulo. Slibovaly, že raději budou doma a budou prý hodné.
Ani jsem nemusela předstírat lítost, že už k nám tak často nezavítají. Užívala jsem si klidu a pohody. Všude bylo ticho, taková nádhera! Občas se mi po našich vnoučatech zasteskne, ale hned jsem z toho vyléčená, když si vzpomenu, jak se chovala.
Blanka P. (63), Most
