Vypadalo to, že zůstanu na ocet. Máma se domnívala, že kdybych se lépe oblékala a nevypadala jako strašák do zelí, třeba by si mě někdo všiml. Já ale byla srdcem i duší tramp.

Pokaždé na Prvního máje si přečtu Máchovu báseň Máj. Třeba nejsem sama, možná to dělá i někdo jiný, říkávala jsem si. Byla jsem osamělá duše a trávila svátek zamilovaných či Svátek práce, chcete-li, vždy stejně.

Ráno povinně do prvomájového průvodu a hned pak vlakem na milovanou chatu po tátovi, vášnivém trampovi. Do batohu jen pár nezbytností.

Byla jsem srdcem i duší tramp po otci, žádná fiflena, což ovšem byla podle mámy velká chyba a pravá příčina toho, proč jsem zůstala na ocet. „Kdybys nosila hezké šaty s volánky, silonky, boty s podpatky, někdo by si tě všiml,“ lamentovala.

„Ale kdo se otočí za nakrátko ostříhanou trampkou s odrbaným batohem a v rozedraných texaskách?“ Namítla jsem, že hledám životního druha, a ten by se měl zajímat o jiné hodnoty, než jsou pitomé šaty s volánky. „Svatá prostoto,“ zaúpěla.

„Hezké šaty jsou to hlavní. Takhle si tě nevšimne ani kámen u cesty, holka.“ Kus pravdy zjevně měla.

Kamarádky v hezkých šatech s volánky byly už dávno provdané a hýčkaly v náručí děťátka, zato moje náruč byla prázdná jako popůlnoční nádraží. Na druhou stranu jsem svedla o popůlnočním nádraží zadrnkat pár songů na kytaru.

Pod tribunou

Ale k čemu ti to je – zeptala by se matka. K čemu ti je, že jsi holka do nepohody, klidně přespíš už časně zjara pod širákem na lesní pasece a ráno uvaříš v kotlíku čaj z listí jahodníku? Nevím, k čemu to bylo, ale bylo to krásné.

Jarní rána jsou nezapomenutelná. Takové bylo i to prvomájové, když jsme mrzli pod tribunou s okresními a krajskými tajemníky a jakýsi přiopilý chlápek mezi námi statečně vykřikoval: „Vraťte, co jste ukradli!“ Hned si pro něj přišli dva esenbáci.

Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím, ale natrefila jsem na něj ve vlaku. „Oni vás nezavřeli?“ divila jsem se. „Ne, jen mě odvezli až na kraj města a vystrčili z volhy,“ zasmál se.

Oči v sloup

Zajímal se, co to zrovna čtu, když jsem mu ukázala Máj, začal ho recitovat zpaměti. A tak jsem se ve svátek zamilovaných seznámila se svou drahou polovičkou, trampem jako Brno, podobným mému zesnulému tátovi. Třeba mi ho sám táta poslal do cesty, kdoví.

„Na Prvního máje čtu vždycky Máj,“ řekla jsem. „A já se vždycky o Prvního máje opiju a dělám výtržnosti,“ sdělil mi ten vtipálek. Když jsem ho později přivedla ukázat mámě, obrátila oči v sloup.

U příležitosti slavnostního oběda si oblékl maskáčovou bundu a kalhoty a k tomu klobouk zdobený liščím ocasem. „Vezmete si to i na svatbu?“ optala se ho máma nervózně. Jistě si představila, co tomu asi řeknou teta Jiřina a strýc Lojzík z města.

Ale ve svatební den si můj nastávající vzal kvádro a já hodně široké šaty, neboť jsem byla v osmém měsíci a šťastná jako blecha.

Eliška (67), Trutnov