Dlouhé hodiny jsem maminku hledala, strachy celá bez sebe. Nakonec jsem ji našla v masně s pohledným řezníkem.

Po rozvodu jsem zůstala sama a nevěděla, co dál se svým životem. Vzala jsem si k sobě maminku, která trpí stařeckou demencí. Nějaký čas nám to báječně fungovalo, než nemoc udeřila v plné síle. Maminka začala utíkat z bytu a bloudit městem.

Při jedné takové výpravě zabrousila na místo, kde mi zcela nevědomky našla nového muže. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. A právě její onemocnění mi znovu přivedlo do života muže, štěstí a lásku.

Chtěla jsem se o ni postarat

Když jsem se před šesti lety rozvedla, nevěděla jsem, co se svým životem. Děti jsem neměla, moc přátel také ne. Současně jsem ale potřebovala najít náplň svého života. Moje maminka Jana byla také sama, a tak mě napadlo, že by mohla bydlet se mnou.

Vlastně se to hodilo, protože jí začínala stařecká demence. Nechtěla jsem ji dát do ústavu, takže jsem ji vzala pod svá křídla. Byla jsem odhodlaná, že to spolu zvládneme.

Její nemoc se zhoršovala

Prvních několik let byla její nemoc pod kontrolou. Dokázaly jsme spolu občas vyjet na výlet nebo si zajít do cukrárny na kávu a poctivý větrník, který maminka miluje. Byla jsem šťastná, že ji mám u sebe a mohu pro ni být přínosem.

Po několika letech se její stav zhoršil. Pomalu, ale jistě jí přestávala fungovat paměť. Občas jsem ji našla brečet v koupelně. Ptala se, kde je a kdo jsem já. Byl to smutný pohled, ale já to s péčí o ni nechtěla vzdát.

V obavách

Doma jsme všude měly vyvěšené lístečky, nápovědy pro chvíle, kdy jí vypadne paměť. Horší to bylo, když začala z bytu odcházet. Většinou šla na stejná místa a já už věděla, kde ji hledat.

Moje dny se ale změnily v permanentní obavy, kde maminka je, protože mi třeba nebrala telefon. A před půlrokem jsem měla vážně strach. Doma nebyla, mobil mi nezvedala. Vyjela jsem na místa, kde se obvykle pohybovala. Jenže neseděla ani v parku na lavičce, ani na vlakovém nádraží směr Beroun.

Kupovala maso

Bloumala jsem ulicemi a prosila všechny svaté, aby se máma ukázala. Ve chvíli, kdy jsem chtěla zajít na policii, jsem procházela ulicí s vyhlášeným řeznictvím. Jedním okem jsem se podívala dovnitř a uviděla ji tam. „Mami!“ vykřikla jsem a vtrhla dovnitř.

„Kde sakra jsi? Hledám tě už dvě hodiny,“ řekla jsem a rychle ji osahala, jestli je v pořádku. „Vybírám nám maso k večeři,“ smála se. „Vaše maminka se vyzná,“ promluvil muž za pultem. „Mami, jdeme domů,“ pronesla jsem a tahala ji ven.

„Já jsem pána pozvala na večeři,“ dodala. A řezník se na mě usmál. „Mám čtyři žebra, to bude dobrůtka,“ olizovala se máma, zatímco já se cítila trapně.

Ve dvou se to lépe táhne

Mísil se ve mně vztek a současně radost, že je máma v pořádku. „Tak víte co, přijďte. Za to, že jste se tady o maminku staral,“ pronesla jsem a napsala mu na kus papírku naši adresu. Dorazil o tři hodiny později a v ruce měl láhev vína. Byl to příjemný večer.

Maminka během něj dvakrát zapomněla, kde je a kdo jsme my dva. Jaroslav, jak se řezník jmenoval, to bral tak, jak to je.

„Vím, že to bude znít asi dost divně, ale jsem rád, že tvoje maminka zabloudila zrovna ke mně,“ špitl mi do ucha a já cítila to, co už dlouho ne. Dnes se o maminku staráme společně, a i když to není zrovna lehké, jsem moc ráda, že je mám oba.

Petra S. (53), střední Čechy