Nezaslouží si mít tak zlobivou dceru. Obětovala se pro ni a po rozvodu se už nevdala, jen aby jí nepřivedla domů cizího chlapa.

Je jí sotva dvacet, ale chová se, jako by snědla všechnu moudrost světa. Nic jí není dobré, hlavně to, co udělá moje dcera. Ani já v jejích očích nejsem bez viny, i když nevím o ničem, čím bych jí kdy ublížila.

Když ke mně přijde na návštěvu, úplně se mi stáhne žaludek v očekávání, co se zase bude dít.

Je jako obrázek

Tím nejmenším je její tetování. Má ho snad všude, ale vždy si ještě najde nějaké to místečko. Krk, dekolt, záda i obě ruce. Nyní vyhrožuje obličejem. Prý si nechá udělat slzy a proužky na bradu jako obyvatelé Aljašky. Hrůza!

Její oblečení taky zrovna nepatří k nejvzornějším. Naštěstí se musí v práci převlékat, tak to tam nevadí. Dělá zahradnici a pracovní boty a montérky jí vyhovují.

Kluky střídá jako na běžícím pásu, ale jsou to prý jen kamarádi. Před dcerou to nekomentuji. Abych ji ještě víc nestresovala. Nezaslouží si to, chudinka!

Pořád jen vyvádí

Teď si vymyslela, že bude pracovat coby krupiérka na nějaké zámořské lodi. Málem jsem omdlela. Ona, která nemá k nějakému průšvihu daleko, bude počítat peníze. To nemůže skončit dobře. Zařekla jsem se, že jí v tom za každou cenu zabráním.

Přemlouvání ani domluvy mi nevyšly. Netušila jsem, co by jí mohlo v odjezdu zabránit. Blížil se mílovými kroky a já byla bezradná. Nakonec jsem si vzpomněla na její dětství. Měla jeden čas ekzém a vypadal hrozně.

Ani do školy chodit nemohla a mazala se stále novými mastmi, z nichž žádná neúčinkovala. Později se vyrážka ztratila, aniž bychom tušily proč. „Prostě z toho vyrostla,“ konstatovala lékařka spokojeně, že odvedla dobře svoji práci.

No, postarám se tedy o vyrážku, umínila jsem si a namíchala lektvar z bylin, které by ji měly způsobit.

Na hrubý pytel hrubá záplata

Na návštěvě jsem si odskočila do koupelny a přimíchala kapky lektvaru do jejích drahých krémů. Postel jsem postříkala nějakou dezinfekcí, která nebyla cítit, ale rozpouštěla snad i beton, natož vodní kámen.

A aby toho nebylo málo, přisypala jsem trochu chlupů, které jsem získala od známé z prodejny se zvířaty. Trochu toho kýchání taky neuškodí. Výsledek se dostavil snad okamžitě. „Babi, přijeď, je mi na umření,“ prosila mě do telefonu vnučka a já se lekla.

„Snad jsem to nepřehnala?“ Vnučka vypadala strašidelně. Otekla, vyrážku měla snad všude a z očí jí zbyly jen škvírky. Půl dne strávila v čekárně alergologie a odešla s neschopenkou. Loď na ni nečekala! Já ji ošetřovala a statečně přijímala slova vděku.

Ani jsem se nezačervenala! Po měsíci se naštěstí vyrážka ztratila. Asi z toho vnučka zase vyrostla.

Marie N. (73), Chomutov