Moje sestra byla taková už odmalička. Dostala, čeho se jí zachtělo. Rodiče jí vždycky nadržovali a já jí vše odpouštěla. A z ní vyrostl sobec.
Přestože byla moje sestra jen o pět let mladší, vypadala spíš jako moje dcera, kterou jsem nikdy neměla. Štíhlá a drobná, plavovlasá. Já byla vysoká a statná.
Žáky jsem vždy milovala
Pracovala jsem coby učitelka na základní škole a každý myslel, že vyučuji tělocvik. Manžel s úspěchem nastoupil do důchodu jako řidič autobusu. „Konečně mám čas na koníčky,“ říkal, když se uvelebil u televize a pustil si fotbal.
Já ještě v důchodu nebyla a ani se nechystala. Co bych doma bez svých žáčků dělala? Děti mě nabíjely energií. Milovala jsem jejich hlášky, které jsem si doma pečlivě zapisovala, abych je nezapomněla.
Obírala mě o energii
Moje sestra Alena nás chodila pravidelně navštěvovat, ale nebyla to veselá setkání. Stále si na něco stěžovala. Na chatrné zdraví, na nepovedenou dceru, která se nevdala za toho, koho by si moje sestra představovala.
Já měla její Alenku ráda a podle mého nedělala nic, čím by mohla svoji matku zarmoutit. Jen se prostě zamilovala do stejně starého kluka, který moc nevydělával. V jednom měla ale pravdu. Její manželství nestálo za nic, tak byla už asi pět let rozvedená.
Po její návštěvě mě vždycky bolela hlava a cítila jsem se bez energie. Jakoby ji ze mě vytáhla, či co. „Je to energetický upír,“ konstatovala jsem jednou, ale manžel se ohradil.
Chtěl mě opustit
Prý to chudák Alenka nemá v životě vůbec lehké. „Tomu ty ale nemůžeš rozumět, když máš mě!“ dodal. Neodporovala jsem, ale myslela si svoje. Jenže Alena k nám chodila čím dál častěji. I v době, kdy jsem nebyla doma.
„Byla tady Alena, hlásil mi manžel a já jen krčila rameny. Bylo mi to jedno. Vlastně jsem byla ráda, že jsme se minuly. To ale byla chyba. Velká chyba! „Musíme si promluvit,“ navrhl manžel a nadechl se, jako že mi chce sdělit něco moc důležitého.
„Odcházím k Aleně. Potřebuje mě. Ty jsi taková samostatná a rozumná, ale ona ne. Musím jí pomáhat. Opatrovat ji. Hýčkat. Chápeš to, viď?“ Tak to jsem tedy nechápala! Dala jsem mu facku a potom se rozplakala. To už ale manžel neviděl.
Po facce zmizel do svého pokoje. Když jsem vychladla, dala jsem se do horečnatého přemýšlení. „Nesmím ho nechat odejít! Domů by ho ta potvora už nepustila,“ umiňovala jsem si a přemýšlela dál.
Obelstila jsem ho
Až k ránu mě napadlo řešení. Ona ho zhypnotizovala svojí bezmocností. Tak ji trumfnu! Ráno jsem nevstala. Plakala jsem. Kolem očí jsem si namalovala šedé oční stíny, abych vypadala schváceně.
Slabým hláskem jsem zavolala na manžela, který trucoval na gauči v obýváku. Přišel neochotně až po dost dlouhé chvíli. Když mě viděl, zděsil se. „Je mi zle. Odpusť mi to, ale já nemohu vstát.
Asi jsem se zhroutila!“ Plakala jsem a plakala, seč mi síly a oční kapky stačily. Manžel mě obskakoval, vařil čaj a mazal záda mentolovou mastí. Na odchod si ani nevzpomněl. V zaměstnání jsem si vzala dovolenou a možná půjdu do předčasného důchodu. Musím si manžela hlídat!
Lenka P. (60), Strakonice
