Občas mi šel pořádně na nervy a mnohokrát jsem si říkala, jak bych se měla skvěle, kdybych ho neměla. Prostě jsem manžela už nesnášela.

Dokud byly doma děti, nijak jsem svůj vztah s manželem neřešila. Nebyl na to čas a vlastně ani nálada. Prostě jsme si každý plnili svoje rodičovské povinnosti a večer byli rádi, že únavou padneme do postele. Život plynul rychlým tempem a my se mu přizpůsobili. Potom jsme zůstali s manželem samotní a vše se změnilo.

Neměli jsme si co říct

Já na takové ty chytré řeči o prázdném hnízdě nikdy moc nevěřila, ale všechny ty moudrosti se nakonec ukázaly být pravdivými. Neměli jsme se o koho starat a spolu si nerozuměli. Jako bychom byli každý z jiné planety.

On vyžadoval teplé večeře a neustále řešil nějaké malichernosti. Jako že není vyluxováno nebo chybí v lednici pivo. Mně zase vadilo, že nemám s kým jít do kina nebo někam ven.

Kamarádka se mi jako naschvál odstěhovala, a dcera už na mě taky neměla tolik času, co dřív. Doufala jsem, že se manžel změní a bude se trochu snažit, ale opak byl pravdou. Nesnažil se vůbec a byl čím dál protivnější. Navíc o sebe přestal dbát.

Prý mu jeho staré tepláky stačí! Hrozně mě tím vytáčel, tak jsem mu jednou večer tajně vyhodila do kontejneru. Z koše by je vytáhl, to mi bylo jasné.

Měla jsem toho prostě už dost

„Kde mám tepláky?“ zařval jako rozzlobený lev. Skoro jsem se lekla, ale nakonec jsem se přiznala. Byl hrozně naštvaný. Neobměkčil ho ani příslib svíčkové k obědu. „Tak víš co? Trhni si nohou. Už se na tebe nemohu ani podívat!

Podívej se na sebe do zrcadla, jak vypadáš! Jako nějaký bezdomovec. Je mi z tebe zle,“ vmetla jsem mu do tváře a on zůstal stát jako solný sloup. Tohle asi ode mě nečekal. Tvářil se, jako by se chtěl rozplakat. Skoro mi ho bylo líto, ale jen skoro. Vlastně jsem mu to přála, to jeho ponížení.

V noci mě postihl infarkt

V noci mě začala hrozně bolet levá ruka. Zprvu jsem se domnívala, že jsem si ji přeležela, ale potom se mi začalo dělat na omdlení a taky špatně od žaludku. Potila jsem se a špatně se mi dýchalo. Zavolala jsem na něho, ale on nic. Dělal, že spí.

Zatřásla jsem s ním a on neochotně zabručel, co mi je… „Asi mám infarkt,“ zašeptala jsem, aniž bych téhle diagnóze sama věřila. Chtěla jsem ho jen vystrašit! Trochu mě totiž přece jen trápilo svědomí.

Zdravotník ho pochválil

On ale okamžitě vyskočil z postele a volal záchranku, přestože jsem ho prosila, aby to nedělal. Bála jsem se, že dostanu vynadáno. „Paní, máte infarkt, ještě že máte tak starostlivého a chytrého muže!“ řekl zdravotník a dal pokyn k odjezdu.

Hned ráno mi manžel přinesl tašku všech nezbytných věcí, které jsem potřebovala. Nezapomněl ani na parfém, suchý šampon a kulmu. K tomu přibalil i moji oblíbenou čokoládu a taky knížku ke čtení. Bylo to od něho hezké, to jsem musela uznat.

Byla jsem stále napojená na všelijaké hadičky, tak u mě zůstal a četl mi, abych se nenudila. Všimla jsem si, jak se hezky ustrojil. Měl bílou košili a nové kalhoty, do těch starých se už dávno nevešel. Dal si na sobě záležet, a dokonce se i oholil.

Voněl vodou po holení a nějakým krémem. Překvapilo mě to. Přece jen nebyl tak marný, jak jsem si myslela. Asi mu pomohlo probudit se to naše poslední pohádání. Třeba ho napadlo, že tu také nemusím být.

Pořád o mě pečoval

Chodil za mnou každý den a potom si mě odvezl domů. Tam na mě čekalo překvapení. Kytice růží na stole a překrásný dort. Pařížský se šlehačkou. „Nesmíš cholesterol, ale na uvítanou snad můžeš udělat výjimku,“ řekl mi skoro provinile, ale usmíval se u toho.

„Budu ti vařit dietu a taky musíme začít chodit ven na procházky. Lékař mi to nařídil a já dal slib, že všechno dodržím!“ řekl a já nestačila koukat. Můj nemluvný muž, chlap, co mi lezl na nervy, se takhle kvůli mně změnil?

Pochopila jsem, jak moc jsem mu křivdila. On mě měl rád pořád, jen to neuměl dát najevo.

Uznala jsem svoji chybu

Pochopila jsem, že já jsem mu to neulehčovala, naopak. To já byla protivná a něčím jsem ho stále dusila. Teprve nemoc mi otevřela oči. Až teď jsem dokázala ocenit svého muže. Omluvila jsem se mu a dala mu pusu na usmířenou.

Prý mi všechno odpustí, ale nesmím už dostat další infarkt. To by se moc zlobil! Třebaže nás nemoc dala zase dohromady, už tak riskovat nechci!

Dana B. (63), Příbram